Z čeho vycházíme?
Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 spojením Evangelické církve augsburského vyznání a Evangelické církve helvétského vyznání. Tyto dvě církve působily na českém, moravském a slezském území od doby, kdy Josef II. vydal v roce 1781 Toleranční patent a lidé se mohli k těmto dvěma vyznáním veřejně přihlásit a scházet se. V prvních letech se k protestantismu přihlásilo 78 000 duší. Až do roku 1861, kdy byl vydán Protestantský patent, museli však evangelíci dodržovat přísné restrikce.
Českobratrská církev evangelická za první republiky
Českobratrská církev evangelická měla po svém vzniku v roce 1918 zhruba 250 000 členů. Německy mluvící evangelici vytvořili v roce 1919 vlastní Německou evangelickou církev. V roce 1919 byla založena Husova bohoslovecká fakulta (dnes je Evangelická teologická fakulta součástí Univerzity Karlovy v Praze). Počet členů církve postupně vzrostl až na 325 000 v roce 1938. Za druhé světové války se církev účastnila odboje na okupovaném území protektorátu Čechy a Morava. Tajně se také vyučovala teologie.
Život Českobratrské církve evangelické v období totality
Po komunistickém převratu se v církvi objevovaly dva neslučitelné směry – jedna část protestovala proti porušování lidských práv, druhá se pokoušela o kladné přijetí, ba dokonce legitimizaci nového režimu. Kazatelé a členové církve byli vězněni či zbavováni souhlasu k vykonávání duchovenské služby.
Dva členové Českobratrské církve evangelické se stali symboly boje proti komunistickému režimu: Milada Horáková, která byla odsouzena v zinscenovaném politickém procesu a v roce 1950 popravena, a Jan Palach, který sám sebe zapálil v roce 1969 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Toto období je detailně popsáno na webu cestacirkve.evangnet.cz.
Od Sametové revoluce
V roce 1989 se Českobratrská církev evangelická výrazně zapojila do společenských změn. Byla obnovena činnost Diakonie ČCE (navázala na činnost České diakonie, která vznikla v roce 1903 a působila až do roku 1952, kdy byla zakázána režimem). Znovu se začaly konat Sjezdy mládeže, otevřely se nové možnosti práce s dětmi. Církev přijala nové výzvy a úkoly, které s sebou přináší život ve svobodné, demokratické společnosti.
Církev „evangelická“?
V rámci křesťanství postupně vykrystalizovaly tři samostatné tradice: římsko-katolická, východní (pravoslavná) a evangelická (protestantská). Všechny představují základní a rovnocenné modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily. V základních věcech se shodují, protože vycházejí ze stejných kořenů biblického svědectví o Ježíši Kristu. V některých dílčích důrazech se však liší, protože různě rozvíjejí mnohotvárné svědectví prvotní církve. Východní církve jsou na západní církvi nezávislé od roku 1054. Dělící čára mezi římskými katolíky a evangelíky vznikla v 16. století během tzv. reformace, kdy snaha o nápravu církve vedla nejen k potřebným změnám, ale způsobila také její rozdělení. Mnohé dřívější odlišnosti jsou však dnes již odstraněny a mnohé hořkosti uzdraveny.
Evangelická zbožnost buduje víru více na osobním vztahu k Bohu než na příslušnosti k církvi. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Nemůže se odvolávat na poslušnost církvi, ale pouze na Boží slovo dosvědčené Písmem. Pro evangelíky je jediný a postačující základ jejich víry Bible. Co není v bibli výslovně ustanoveno, nepovažuje evangelická církev za podstatné a mnohé z toho, co se v průběhu staletí v křesťanství objevilo, odmítá. K některým tradicím se však postupně vrací (církevní rok, bohatší liturgie, obrazy v kostele, společný život křesťanů v komunitě atd.). V evangelických církvích je každá situace vnímána jako jedinečná a člověk se musí rozhodovat podle svého svědomí. Evangelické církve většinou nestanoví přesně daná pravidla chování, ale vydávají obecná doporučení na základě studia Písma a současných odborných poznatků, v kterých nabízí svým členům vodítko pro jejich rozhodování. Evangelické církve netvoří jednotnou organizaci jako církev římskokatolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a papeže. Evangelické církve nedokázaly podobnou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Žádná církev nemá „monopol“ na podobu víry a mohou se tak vedle sebe uplatnit různé důrazy, formy a bohatost života vyrůstajícího z evangelia. Různá teologická pojetí a způsoby zbožnosti se nemusí vylučovat, ale navzájem doplňovat a obohacovat. Jednotu církve, kterou si Ježíš přál, není třeba hledat v její uniformitě a organizačním sjednocení, ale spíš ve vzájemném uznání a společném slavení svátostí. Úsilí o jednotu církve je cílem tzv. ekumenického hnutí.
