Západní a Východní církev
Západní a Východní církev
Římský císař Konstantin Veliký vládl v letech 306 – 324. Ten učinil během své vlády mimo jiné dvě převratná rozhodnutí, jejichž dosah trval po tisíciletí. Byla to: a) legalizace křesťanství, b) přenos sídla na východ.
Ad a) Roku 313 vydal tzv. edikt milánský, jímž v říši zakázal pronásledování křesťanů. Jeho předchůdce Dioklecián totiž soudil, že římská říše, která nikdy nebyla národnostně jednotná, ztrácí svou jednotu pod vlivem různých kultur. Přál si upevnit ji tím, že budou všichni uctívat božství císařovo. V tom mu ovšem byli nepřekonatelnou překážkou křesťané. Proto zakázal křesťanství a nechal je trestat smrtí. Tak přineslo jeho období církvi mnoho mučedníků. Naproti tomu Konstantin pozoroval, že křesťané jsou ukáznění a spolehliví a rozhodl se je naopak podpořit. Nejdříve zákazem pronásledování, postupně pak jejich podporou až i prosazováním do vyšších úřadů, takže se pak křesťanství vlastně stalo státním náboženstvím. Tím ovšem vybavil církev veřejnou mocí. A po pádu Říma roku 476 se křesťanská církev stala naopak dědičkou a nositelkou římských tradic. A v této úloze přinesla církev Evropě dvojznačné poselství: rozšířila křesťanskou víru na všechny národy bývalé římské říše, spolu s ní i vzdělání. Tím prakticky vymýtila pohanství, avšak činila to namnoze násilným způsobem a panovníci, přesvědčení, že jsou pověřeni vládou od samého Boha, se dopouštěli mnohého bezpráví v přesvědčení, že jednají v zájmu evangelia Kristova.
Ad b) Císař Konstantin také pozoroval, že východ říše je stabilnější než západ. Samo město Řím bylo v jeho době poněkud rozhárané (už Dioklecián přenesl své sídlo do Dalmácie). Konstantin zvolil za císařské sídlo nevelkou obec Byzantion na břehu Bosporského průlivu a roku 330 tam přenesl své sídlo a založil jeho slávu pod jménem Konstantinopol. Když pak byla západní část říše přemožena a ovládnuta germánskými kmeny, východní část říše přetrvala o tisíc let déle až do roku 1456, kdy byla poražena Osmanskou říší. Do té doby se pokládala za pokračovatelku římské říše, ale běžně ji nazýváme Byzantskou a hlavní město dostalo později jméno Istanbul nebo Cařihrad.
Středověk – za jeho počátek se tradičně pokládá pád Říma 476 – znamenal pak v obou částech jeho dědictví mohutný nástup křesťanství. Nejen kulturní, ale i politický, tedy mocenský. Římský biskup – papež – byl v dlouhém období vnímán jako nadřazený politickým panovníkům, cařihradský biskup – patriarcha – byl dokonce totožný s císařem, tedy současně politickým vládcem (tzv. ceasaropapismus). Nelze přehlédnout, že se takto chápaná křesťanská víra velmi vzdálila novozákonnímu poselství a neblahé následky tohoto jevu pociťujeme dodnes.
Spolu s odlišným vývojem na východě a na západě se i podoba církve a pochopení víry začaly lišit. Proces narůstal po staletí a vyvrcholil roku 1054 nešťastným schismatem, po němž se Západní a Východní církve vzájemně dokonce proklínaly. Ke smíření dochází až v minulém 20. století. V čem se obě lišily? Navenek se věroučný rozdíl může zdát až komický: jakoby šlo o jedno slovíčko. Když si církev ve 4. století formulovala své vyznání, shodla se na společném tzv. Nicesko-cařihradském vyznání. To bylo ovšem trojiční, vyznávalo víru v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Jsou to tři podoby téže Boží osoby, vzájemně propojené. Duch svatý vychází z Otce. Západní církev pokládala za nutné vystihnout zřetelně současné božství i lidství Kristovo a tím i vzájemnou vazbu celé Trojice. Tak do článku o Duchu svatém připojila, že On pochází nejen z Otce, ale i ze Syna (tedy filioque). To východní církev pokládala za oslabení role Ducha svatého a tuto vsuvku odmítla. Spor o toto slovíčko však měl asi hlubší podstatu v jiném duchovním a kulturním ustrojení východních národů. Dá se obecně říci, že zatímco západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) představuje přemýšlivou, kritickou víru a organizačně i právně uspořádanou církev, východním křesťanům je bližší mystika, oddanost, poslušnost, úcta k neměnné tradici „církve otců“ i hluboké rozjímání. Pravoslaví znamená důraz na správnou oslavu Boží.
Že nad věroučným sporem a duchovní mentalitou prakticky zvítězila mocenská rivalita, to byl ovšem nešťastný vývoj. První velkomoravský kníže bezpochyby pozval byzantské misionáře proto, aby jim lid rozuměl, aby zvěst zapustila hlubší kořeny. Ale už ve druhé generaci rozhodly mocenské vlivy a zvěstování víry ve staroslověnštině bylo vytlačeno latinou. Tím spíš si byzantští věrozvěstové zasluhují naši hlubokou vděčnost a úctu.
Blahoslav Hájek
Oslavy 1 150 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu >>>
Související články: Cyril (Konstantin) a Metoděj Cyril a Metoděj výročí 1150 let Cyril a Metoděj Epizody z mládí Konstantina filozofa