O Biblí české, jinak Kralické

O Biblí české, jinak Kralické

Čtyři roky po vydání Rudolfova majestátu a sedm let před Bílou horou se uzavřela jedna kapitola dějin českého biblického překladu. Kdo koncem roku 1613 držel v rukou novotou vonící kralický tisk jednodílky nebo čerstvé vydání pražské melantrišky ten si jen stěží uvědomoval, že má před sebou poslední tištěné bible české reformace.

Obě vydání bible z roku 1613 mají proto i přesto mnoho společného. Byly vlastně pohrobky a zděděným pokladem, když ti, kteří Písma překládali a český text svůj či jiných cizelovali k dokonalosti, už nebyli valně mezi živými. Oba tisky měly uspokojit hlad po dostupném biblickém textu, kralická šestidílka totiž nebyla biblí širokých vrstev a od vydání jejího textu v jediném díle, ještě navíc ilegálního, uplynulo sedmnáct let a samotné utrakvisty dělilo od posledního vydání melantrišky let téměř čtyřicet. Obě bible konečně posloužily později také otcům Tovaryšstva Ježíšova při práci na překladu Svatováclavské bible z přelomu 17. a 18. století. Podívejme se však nejprve, co jejich vydání předcházelo.

Do roku 1564, kdy vyšel Blahoslavův překlad Nového zákona, panovala mezi utrakvisty a příslušníky Jednoty bratrské v otázce autoritativního biblického textu shoda. Byla to latinská Vulgáta, kterou obě církve chápaly také díky vlastní husitské minulosti jako Bibli prvotní církve, opřenou o autoritu církevního otce Jeronýma. Vulgátní text jim pochopitelně prostředkovala středověká církev, v jejímž rámci byly už v průběhu 14. století pořízeny první české biblické překlady a v dalších redakcích husitské doby se český biblický text začal na konci 15. století šířit tiskem. Biblický text tehdy býval doplňován předmluvami sv. Jeronýma k celkům Písma i jednotlivým kapitolám a přidávány k němu soupisy kazatelských perikop, biblických čtení. Později přibyly k textu sumáře jednotlivých kapitol, marginální poznámky nebo jiné pomůcky k usnadnění práce s Písmem.

Změny český tištěný překlad bible doznával i po stránce vnitřní. Každý překlad celého třeba jen Nového zákona se snažil být lepší než starší překlady a na nedostatky předchozích vydání proto někdy upozorňoval. Každý z překladů se však současně snažil být co nejvěrněji poplatný latinské předloze. Nezanedbatelnou roli však hrála také výzdoba jednotlivých tisků, často přesahující měřítka pouhého obrazového doprovodu, která zejména v biblických tiscích Jiřího Melantricha z Aventina dosahuje u nás vrcholu.

Ještě ve dvacátých letech 16. století se Jednota bratrská prostřednictvím svého biskupa Lukáše Pražského pokoušela zvrátit vývoj směřující v humanistickém duchu k opuštění autority latinské Vulgáty v českém prostředí vně i uvnitř jejího společenství. V dalších generacích to byli právě bratří, kteří se přes pochopitelnou příchylnost k české překladatelské tradici nebáli postoj své církve k otázce biblického překladu přehodnotit a učinit další krok k nezávislosti Jednoty na středověkých tradicích. V osobě Jana Blahoslava se zahraniční rozhled a intelektuální schopnosti spolu se zaujetím pro humanistické myšlenky spojily v jediné osobě schopného a erudovaného překladatele, s ním můžeme obrat v Jednotě spojovat a jeho dílem datovat. Blahoslavův Nový zákon, překládaný z řeckého vydání Erasma Rotterdamského, fakticky založí dílo, směřující ke zrodu kralické překladatelské dílny, stejně jako k poslednímu zdejšímu vydání Bible z roku 1613.

Na rozdíl od poslední melantrišky, vydané v pražské tiskárně Melantrichova pradědice Samuela Adama z Veleslavína, měl bratrský tisk Biblí české roku 1613 svou budoucnost paradoxně teprve před sebou. Jeho text po Bílé hoře ovlivnil generace českých a moravských exulantů. Posiloval domácí tajné nekatolíky. Stal se bohoslužebným i soukromým biblickým textem tolerančních evangelíků a teprve relativně nedávno se od něj v našich evangelických sborech i mezi jejich údy začalo opouštět.

Po neuvěřitelných čtyřech staletích tak pomalu mizí generace, k nimž Boží slovo promlouvalo češtinou kralického překladu z roku 1613. I důstojný odchod však je důvodem k radosti i k vyjádření pocitu vděčnosti, stejně jako ke slovům chvály toho, v jehož víře kralický překlad Jednoty bratrské před staletími vznikl.

Ota Halama