II. Helvetská konfese
II. Helvetská konfese
V roce 2016 uplyne 450 let od vydání II. Helvetské konfese
Být pevný jak helvítská víra, toto úsloví, které vzdává hold švýcarské reformované víře, zdomácnělo svého času i v barokní české kotlině. Jde o narážku na tzv. II. Helvetské vyznání, které původně vzniklo jako duchovní odkaz curyšského reformátora Heinricha Bullingera. Napsal je jako souhrn toho, v co sám věří, již v roce 1561 a za morové epidemie v roce 1564 - při níž zemřela jeho žena a tři děti a on sám nevěděl, zda přežije - je připojil ke své závěti. Přesto či právě proto byl tento osobní testament v březnu 1566 zveřejněn coby oficiální konfese celé řady švýcarských měst s podpisy jejich kazatelů, a to nejprve v latinském, ale ještě téhož roku i v německém a francouzském znění, a postupně se rozšířil i do dalších zemí. Po tolerančním patentu v roce 1781 se tato helvítská víra stala jedním ze dvou oficiálně povolených evangelických vyznání a přihlásila se k ní postupně většina z tehdejší české evangelické menšiny.
NEEXISTUJE NÁHODA ČI SLEPÉ ŠTĚSTÍ
Mezi charakteristické znaky tohoto reformačního textu patří nauka o Písmu svatém, o úctě k Bohu, o Boží prozřetelnosti, o předurčení a také o přítomnosti Kristově ve svátostech - abychom vybrali alespoň část.
Věříme a vyznáváme, že kanonická Písma svatých proroků a apoštolů obojího Zákona jsou pravé slovo Boží samo a že mají postačující autoritu ze sebe samých, nikoli z lidí. Neboť sám Bůh mluvil k otcům, prorokům a apoštolům a mluví k nám dosud skrze Písma svatá. To jsou první slova tohoto vyznání, která tvoří vlastní základ veškerých dalších výpovědí. Na počátku bylo třeba stanovit kritérium pravosti a za určující bylo zvoleno Písmo svaté - jakkoli II. článek O vykládání Písem svatých, o otcích, koncilech a tradicích by potřeboval dnes podrobnější zdůvodnění.
Pověstnou pevnost konfese nacházíme v článcích VI. o Boží prozřetelnosti a X. o předurčení. První z nich traktuje charakteristickou reformovanou nauku o tom, že Pán Bůh své stvoření jednorázovým stvořením neopustil, ale stále tvoří. Věříme, že prozřetelnost tohoto moudrého, věčného a všemohoucího Boha zachovává a spravuje všecko na nebi i na zemi i ve všech tvorech…. Vždyť Bůh, který ustanovil každé věci její cíl, sám také nařídil východisko i prostředky, jimiž se dojde k cíli. Helvítská víra nevěří tedy v žádné slepé štěstí nebo nejistou náhodu, neboť Bůh všechno podivuhodně řídí. S tím souvisí i nauka o předurčení a vyvolení. Je zde vysvětlena s pastoračním zřetelem a mnohem „lidštěji“ než u samotného Calvina, neboť stále s ohledem na Krista: v Kristu jsme vyvoleni či předurčení – k jistému cíli…. Proto zavrhujeme ty, kdo hledají (mimo Krista) odpověď na otázku, zda jsou (od věků) vyvoleni, a co o nich stanovil Bůh přede vší věčností. Je totiž třeba poslouchat kázání evangelia a věřiti mu i míti za nepochybné, že jsi vyvolen, věříš-li a jsi-li v Kristu. Toto úporné zaměření na Krista v otázce předurčení je nanejvýš světlou stránkou tohoto reformovaného vyznání, které z tohoto zorného úhlu osvětluje i ostatní články, například přítomnost Kristovu v eucharistii. Slunce vzdálené od nás na nebi, jest nám nicméně účinně přítomno; čím více slunce spravedlnosti Kristus (Mal. 4,2), ač tělem vzdálen od nás na nebi, přece jest nám přítomen, ne sice tělesně, nýbrž duchovně, obživujícím působením….
Helvetské vyznání, které se dělí na 30 článků, bylo naposledy převedeno do češtiny Rostislavem Nechutou a Rudolfem Šimšou, když v roce 1951 vyšlo v knize Čtyři vyznání vydané Komenského evangelickou teologickou fakultou v Praze.
Martin T. Zikmund