Co je tvé jediné potěšení?

Co je tvé jediné potěšení?

V maturitním ročníku 1947 se na vsetínském gymnáziu přihlásilo 10% studentů na evangelickou bohosloveckou fakultu: Miroslav Frydrych a Jan Lukáš. Bylo nás tehdy v ročníku 21. O prázdninách jsme probírali především Heidelberský katechismus. První otázku a odpověď jsme pochopitelně už znali z konfirmačního cvičení. Katechismus nás oslovoval právě svým „potěšením“.

            Zachariáš Ursinus a Kašpar Olevián, kteří jej 1563 sestavili, měli v podstatě čtyři cíle:

            1. Katechismus má sloužit vyučování.

            2. Má být normou učení pro učitele a faráře Falcka.

            3. Rok co rok má být v devíti lekcích předčítán při bohoslužbách.

            4. Svými 52 odstavci má být základem nešporních kázání.

Katechismus je dokumentem z doby, kdy pomalu končila reformace. Pod přicházejícím náporem protireformace bylo zde reformační poznání vyjádřeno důkladněji a uceleněji. Samozřejmě jde o poznání reformace reformované, které má své východisko v Calvinovi. Ale Ursinus je také žákem Melanchtonovým. Můžeme tedy říci, že v Heidelberském katechismu je zpracováno i to nejlepší z reformace luterské.

            Co nám chce katechismus povědět, říká ve třech dílech: „O bídě člověka“, „O

vykoupení člověka“ a „O vděčnosti.“ Toto uspořádání je svou jednoduchostí výrazem celé reformace. Do těch tří oddílů jsou pak zařazeny tak zvané velké kusy církevního učení, jichž se držela církev všech dob. Reformace nechtěla být novotářstvím, ale právě jen reformací starého a vždycky platícího obsahu církve. Které jsou ty tradiční kusy?  Apoštolské vyznání víry, křest a večeře Páně, desatero Božích přikázání a modlitba Páně.

            Pokusme se probrat první otázku: „Co je tvé jediné potěšení v životě i v smrti?“ Otázka vychází z těchto předpokladů:

Člověk potřebuje potěšení.
Takové potěšení v životě i v smrti opravdu je, potěšení jediné.
Jsou lidé, kteří tuto první otázku dovedou zodpovědět.
Slovo „potěšení“ má ovšem v Písmu svatém širší význam. Potěšení tu není jen trocha jistoty a uklidnění, nýbrž také napomenutí a výzva. A to potěšení skutečně existuje. Opět nám vyvstanou na mysli tři otázky, které jsou směrodatné pro další výklad:

Kdo tu potěšuje?
Kdo je tu potěšován?
V čem toto potěšení  spočívá?
Odpověď na první otázku je jasná, vysvětlená v otázce 18 – „Pán náš Ježíš Kristus, který nám je dán k dokonalému vykoupení a k spravedlnosti“. Tu je vlastně řečeno, že sám Ježíš Kristus je vykoupení a spravedlnost. Vykoupení dokonalé: nezůstává žádný zbytek, který by musel být odpracován námi nebo někým jiným. Spravedlností je tu míněn stav, který činí spravedlivým. Jím je Ježíš Kristus a proto je potěšitelem.

            Odpověď na druhou otázku: Potěšován je ten, kdo již není sám svůj, nýbrž kdo je svého věrného Spasitele Ježíše Krista. Tento nový stav potěšení je v otázce 53 popsán takto: Duchem svatým jsem učiněn „účastníkem Krista Pána a všech dobrodiní jeho“. Jsme včleněni do obecenství, v němž i nám patří všechno, co on dělá. K popsání tohoto stavu potěšení je nejčastěji volen výraz „úd Kristův“ (ot.32). Být údem Kristovým je pak totožné s „být údem církve“.

             Odpověď na třetí otázku: Potěšuje se tak a tím, že Potěšitel takový, jaký je (totiž pravý Bůh a pravý člověk, kněz a král), je s námi hříšníky, kteří smějí věřit. To je ono potěšení. Potěšení je přítomnost Potěšitele.

Miroslav Frydrych  (podle Karla Bartha)