Adventní písně 4/4: Velebí má duše Hospodina

EZ 207 Velebí má duše Hospodina

K nešporám a také k adventu a patří chvalozpěv Magnificat. Píseň Václava Renče a Zdeňka Pololáníka, kterou představujeme, je přebásněná verze tohoto kantika, jež pochází z katolického Kancionálu českých a moravských diecézí (č. 813 A). Patří k nejzajímavějším a nejkrásnějším písní, jež vznikly v 2.pol. 20. století v českém katolickém prostředí.

Okolnosti vzniku písně

Skladatel Zdeněk Pololáník (nar. 1935), varhaník a pedagog, působící v Ostrovačicích, autor nápěvu i doprovodu písně, uvádí: „K písni sděluji, že vznikla v letním domě pana prof. Miroslava Venhody, kde shromáždění tvůrci jednotného kancionálu pro Čechy a Moravu mi hned po mém příjezdu dali text a vyzvali ke zhudebnění. Což jsem učinil. Přítomní pánové přezpívali ihned po předání všechny sloky za doprovodu harmonia. Nápěv i s doprovodem byl přijat a zařazen.“ Text písně napsal Václav Renč (1911-1973), básník, redaktor, dramatik, překladatel, dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně. Píseň vznikla v r. 1967, tj. pět let poté, co byl V. Renč propuštěn z žaláře, kam jej poslal komunistický režim na základě vykonstruovaného procesu s katolickou inteligencí v r.1951. Původně byl odsouzen na 21 let, ale k jeho propuštění došlo již dříve. Část svého života prožil také ve Fryštáku, kde má pamětní desku. Co vedlo autora k přebásnění Magnificatu nedokážeme odpovědět, ale jistě v tom sehrála roli jeho životní zkušenost, spojena s hlubokou vírou, že Hospodin je veliký ve své svatosti, ve své moci, milosrdenství, lásce, náklonnosti, péči a věrnosti.  

Originalita nápěvu

Nápěvná melodie vychází z textového akcentu a obsahuje několik zajímavých prvků. Velmi působivá, ač neobvyklá, je vzestupná linie v úvodu písně: po kvintovém skoku následuje další terciový skok k septimě a po tomto raritním „dvojitém saltu“ následuje ještě sekundový krok k oktávě, kde se melodie logicky stočí v opačný směr. Takto uspořádaná tónová řada není náhodná, ale je spojena s textem, chce zvláštním způsobem podtrhnout význam úvodních slov. Dalším zajímavým prvkem jsou také závěry slok, končící „otevřeně“, na dominantě. Začátek nových slok pak působí dojmem „mezipřistání“ na pevnině toniky C dur, kdy melodie opět vzlétne do výšin, aby zpívající duše mohla vyzpívat to, oč v Magnificatu jde. Každá sloka tvoří jeden veliký celek, který se skládá ze tří oblouků (3x3 takty), podpořeny decentně zabarveným harmonickým průběhem. Závěrečné „Amen“ začíná na mediantě a končí dvojitou čistou kvintou, jež v této souvislosti působí niterně až tajemně.

Magnificat – stručný výklad

„Magnificat anima mea Dominum“ – těmito slovy začíná Mariin chvalozpěv (Lk 1, 46-55) v latině. V římské liturgii se objevuje pod názvem Canticum Beatae Mariae Virginis. Výstavba, forma a řeč tohoto novozákonního zpěvu vychází ze starozákonních žalmů (srov. Ž 111). Zpíval se již v liturgii ranného křesťanství. Později bylo jeho užívání velmi různé: v pravoslavné církvi zaznívá při ranních a nočních modlitbách, v západní církvi se zpívá při nešporách. Jelikož reformace převzala nešpory, tak se tento zpěv zachoval i v evangelické liturgii. Je součástí vánočního příběhu, což také přispělo k tomu, že skladatelé tento text často zhudebňovali.

Magnificat je „hudební spojkou“ mezi Starým a Novým Zákonem. Vypovídá lyrickým způsobem o Božím působení v dějinách lidstva (P. Mareček). Těhotná Marie jej zpívá, když se potká s Alžbětou, která ji řekla: „Požehnaná jsi nade všecky ženy a požehnaný plod tvého těla“ (Lk 1,42). Toto oslovení Marie se v katolické církvi užívá v modlitbě růžence. Maria je uchvácena Boží velikostí a mocným Božím zásahem. V prožívání veliké radosti říká: „hle, od této chvíle budou mne blahoslovit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“  Text obsahuje i neobvyklé výrazy pro těhotnou matku: „vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil.“  Je neobvyklé, že takovéto revoluční důrazy říká žena, a ještě k tomu těhotná, v době patriarchátu. Vypadá to, jako by se míchala do politiky, ale zde jde o zařazení této zkušenosti do dané tradice židovské víry (srov. Ex 15). Zde je použit slovník žalmů, který je přece jen odlišný oproti dnešnímu vyjadřování. Tím chce Maria říci, že Hospodin je nejmocnějším Pánem, je Pánem nad pány, u něhož je vše možné a jeho vladaření převyšuje veškerou pozemskou moc a sílu.

Někoho velebit, vyvyšovat či idealizovat patří mezi základní potřeby lidské duše (P.  G. Nohl). Bez této potřeby je církevní hudba nemyslitelná. Lidé, kteří umí a dokáží víc, než my sami, nejsou hodni toho, aby byli velebeni či idealizováni. Z těchto lidí nemusíme dělat víc, než sami jsou, není třeba jim vnucovat nějaký „komplex božství“. Polobozi, superstars nebo jiní supermani prostě neexistují! Podle bible jenom Bůh je ten, který se má velebit, zveličovat, a to i v době, ve které reklama a lobování pro různé produkty, firmy, služby a pozice ekonomické či politické, hrají nemalou roli. Magnificat mluví řečí chudých. Tato řeč může být srozumitelná všem. Zpívá se zde o „překvapivém Bohu“, který chce mesiášsky osvobodit všechny chudé“ tím, že jim dává evangelium a naději; proto se má zpívat o adventu či o vánocích, nebo třeba i každý den.    

Ladislav Moravetz