Adventní písně 3/4: Noc pro tebe je jasná

EZ 179 Když uléhám, když vstávám (Ž 139)

„Noc pro tebe je jasná, jsi světlem bloudících.“ Těmito slovy končí závěrečná sloka žalmové písně Heinricha Schütze. Takový závěr písně může být tematickým můstkem k jinému starozákonnímu textu prorockého zaslíbení: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo…“ (Izajáš 9,1). O adventu se nemusí zpívat jen písně, které jsou zařazeny do kapitoly adventních písní, ale také různé žalmy (čísla z EZ), např. 31 (Ž 24), 37 (Ž 27), 39 (Ž 27), 92 (Ž 80), 98 (Ž 85) ad.  

Písňový žaltář Heinricha Schütze

Letos uplynulo 350 let od úmrtí Heinricha Schütze. Ve zpěvníku máme 9 jeho nápěvů s texty Miloslava Esterleho. Byť původně byly tyto žalmy napsaný pro pěvecký sbor za doprovodu barokního ansámblu, jsou použitelné v redukované podobě jako píseň shromáždění s varhanním doprovodem. Schützovy žalmy z tzv. Beckerova žaltáře jsou jedním z mnohých přístupů, jak tlumočit a objevovat poselství žalmů. Osobitý hudební výraz těchto zpěvů vyznačující se barevným harmonickým průběhem, dynamickou melodií, plynulou až galantní rytmikou vychází z biblického textu.

Nové zpracování textu

Miloslav Esterle uvádí: „Při práci na textu 40. žalmu jsem si uvědomil dvě východiska, dvě základní polohy, z nichž můj text chce promlouvat. Prvním východiskem je konkrétní situace člověka, který má živou osobní zkušenost s Božím vstupem do aktuálního zápasu víry. Není to nějaká obecná neosobní výpověď, ale volání intenzivně zasaženého člověka. Druhou základní polohou textu je pokus vyznávajícího předat své živé přesvědčení nevěřícím Tomášům dnešních dnů, skeptikům, kteří jsou velmi zdrženliví při naslouchání všemu, co přesahuje jejich schopnost ovládat, manipulovat a využít. Nechce to být však jen agitační řeč rozjitřeného nitra, mluvícího pouze o sobě, ale hlavně pokračující rozhovor s Hospodinem, který je sám obsahem vyznání, předávání, hledání a nalézání.

Vznik Beckerova žaltáře

Prvotním impulsem pro vznik žaltáře, určený pro luterskou církev, byla reakce na šíření ženevského žaltáře v německých zemích, v době napětí mezi luterány a kalvinisty, tzv. boje o čisté učení (1560-1618). Vše začalo tím, že Ambrosius Lobwasser, původně saský luterán a profesor práva ve východopruském Královci, přeložil ženevský žaltář do němčiny (1573). Byť jazyková stránka přebásněného žaltáře působila nuzně a neohrabaně, krásné francouzské nápěvy ženevských žalmů přispěly k tomu, že se poněmčený žaltář rychle šířil. Lobwasserův překlad se stal vzorem pro Jiřího Strejce, českého adaptéra žalmů. Lipský profesor theologie a superintendent luterské církve Cornelius Becker (1561-1604) v tom viděl nebezpečné zboží, které by mohlo vést „ke změně náboženství a k zavádění vysoce škodlivých kalvinismů“. Způsob věrohodného přebásnění žalmů („vérité hebraique“), jenž se vzdává christologické interpretace starozákonního textu, mu připadal jako „loupež a rozkrádání na slávě Kristově“. Postavil se proti „královeckému žalmovému zavodňování“ (výrok, zřejmě od jména Lob-„wasser“ = voda) tím, že sám přebásnil téměř celý žaltář (1602). Vytvoření luterského žaltáře považoval Becker za povinnost vůči Lutherovi, vynálezci žalmové písně, který za svého života neměl dostatek času, aby vydal svůj žaltář.

Musicus poeticus

Heinrich Schütz (1585-1672), známý také jako Sagittarius, o němž M. Rößler hovoří jako o „vynikajícím mistru zvuku 17. století“, patří k výrazným skladatelům své doby. Působil jako varhaník v Kasselu a od r. 1617 jako kapelník a skladatel na dvoře saského kurfiřta Johanna Georga I v Drážďanech a v jiných městech. Věnoval se různým skladebným druhům: vícehlasně zhudebnil žalmy, napsal moteta na biblické texty, duchovní koncerty, Symphoniae Sacrae, pašije, atd. Jednu zvláštnost v jeho tvorbě tvoří písňový žaltář na texty C. Beckera z r. 1628, jehož vydání v ucelené formě vychází teprve v r. 1661. Ke zhudebnění všech biblických žalmů do jednoduché písňové formy jej vedly důvody osobní i společenské. Ve své předmluvě k žaltáři, věnovanému kurfiřtce Hedvice, sám autor uvádí, že práce nad žalmy mu přinášela především útěchu v době po smrti jeho manželky. Původně byly tyto žalmy koncipovány jako zpívané modlitby pro domácí muzicírování a používaly se při pobožnostech ve školách a ve dvorské kapele, kterou sám skladatel řídil. Přestože se tento žaltář nestal tak populární, jako ten ženevský, v době 17. a 18. století byl často vydávaný pro potřeby pěveckých sborů. Na konci 19. století jeho hodnotu znovu objevuje hudební historik Philip Spitta a na počátku 20. století se některé žalmy začínají objevovat také v církevních zpěvnících. Schützův žaltář spolu s kancionálem J. H. Scheina z r. 1627 razil nový směr.

Nové kompoziční regule si mladý Schütz osvojil u svého učitele Giovanna Gabrieliho, kapelníka v bazilice sv. Marka v Benátkách. Po návratu z Itálie si přinesl s sebou nové manýry (koncertantní styl a general bas), které pak hojně použil v luterské církevní hudbě. Své hudební umění vložil do služeb výkladu a zpřítomnění biblického textu. Proto mu někteří muzikologové přidělili titul „musicus poeticus“ (H.Eggebrecht). Jeho zhudebněné žalmy obsahují typické rysy barokní doby. V celém žaltáři použil celkem 147 melodií napsaných v jednoduché formě kancionálové sazby pro čtyři hlasy a basso continuo. Continuo (general bas) vytváří harmonickou strukturu skladby. Většinou jej hrával nástroj, který byl schopen akordické hry (cembalo, varhany, theorba, kytara nebo harfa), podpořený nástrojem, znějícím v basovém rejstříku (viola da gamba, violoncello, kontrabas, violone nebo fagot). Jednotlivé tóny melodie nejsou náhodně vybrány. Vše je promyšlené podle estetických pravidel tzv. nauky o figurách. Ta se zakládá na propojení významů slov a tónů. Určité textové obsahy, postoje a nálady jsou podporovány melodickými, rytmickými a harmonickými formulemi. Melodie Schützových žalmů jsou úzce spojeny s harmonií, jsou na harmonickém průběhu přímo závislé. Bez harmonie dobře nevyzní.

Ladislav Moravetz