Adventní písně 2/4: Prozpěvujme všichni vesele

Prozpěvujme všichni vesele

Když se roku 1500 narodil v pražské utrakvistické rodině, kterou živilo kloboučnické řemeslo, syn Jan (či snad Johannes) příjmením zvaný Augusta, zněla v kostelích spíše latinská než česká liturgie. A protože se na pravidelném liturgickém provozu v chrámech podíleli vedle kněží zejména školní žáci, učil se později i on zpívat celý latinský chorální repertoár. Pravděpodobně již tehdy vnímal chrámovou hudbu velmi intenzivně. Později v jednom ze svých spisů vzpomíná, že z doby svého dětství v utrakvistickém kostele pamatuje „varhany menšie, většie; zpívanie kratšie, delšie, prostřednie – víc latinské než české, někdy povlovné, jindy poskočné.“ V paměti mu zůstaly i nápěvy řady koledních písní, které pak uvedl do bratrského písňového repertoáru. I z dalších indicií můžeme usuzovat, že byl Jan Augusta obdařen hudebním talentem. Málokterý autor si pro své nové texty vybíral tak nápaditě složené melodie. Jeho pozdější spolubratři je volili spíše podle původního obsahu textu. Jan Augusta však sahal zásadně po hudebně výrazných, zajímavě stavěných a dobře rozeznatelných nápěvech, což je dodnes důvodem značné obliby jím přebásněných písní.

Mezi latinskými zpěvy zařazovanými na počátku 16. století pravidelně do liturgie byla také antifona Ecce concipies et paries Filium. Po celé Evropě patřila tradičně ke svátku Zvěstování Panny Marie. Její text vycházel věrně z biblické perikopy, kde anděl oznamuje Marii: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude velký a bude nazván synem Nejvyššího.“ (L1,31–32). Za vlády Karla IV. byly v českých zemích zavedeny pravidelné mariánské votivní mše, které připravily pozdější – a i dnes v některých katolických farnostech živou – praxi zpěvu rorátů. Adventní mše, před níž se antifona Ecce concipies et paries Filium od té doby zpívala, se totiž podle začátku následujícího zpěvu (tzv. introitu) nazývala Rorate.

Veden palčivou touhou po životě podle vzoru prvotní církve se začíná dvacetiletý Jan Augusta stále více obracet k duchovním proudům na okraji utrakvismu, až ve čtyřiadvaceti letech definitivně zakotví v prostředí Jednoty bratrské. Zde je od počátku velice aktivní, takže již v roce 1531 přijímá kněžské svěcení a o rok později je zvolen do úzké rady a stává se jedním ze čtyř bratrských biskupů. Zároveň přebírá správu sboru v Litomyšli, kde je také značně literárně činný. Při tvorbě textů pro tehdy nově sestavovaný Rohův kancionál, který vyšel tiskem roku 1541, je Augusta nejaktivnějším autorem z řad své generace bratří. V tomto zpěvníku je také poprvé uvedena píseň Prozpěvujme všickni vesele s novým Augustovým textem na melodii antifony Ecce concipies et paries Filium.

Místo andělského zvěstování Panně Marii se text soustředí na samotného Krista. Osloveni jsou všichni křesťané a vyzváni k oslavě příchodu Syna Božího, jenž je zároveň Králem, Bohem i Spasitelem. V Rohově kancionálu je píseň – jak bylo tehdy obvyklé – otištěna bez uvedení jména autora, to se dozvídáme až z rukopisného rejstříku původců textů, sestaveného o dvacet let později Janem Blahoslavem. Jaký měl Jan Augusta s novou písní liturgický záměr, zaznamenal ve svém Registru piesní, které sepsal v křivoklátském vězení, kde byl od roku 1548 držen kvůli (nikdy neprokázanému) obvinění ze spiknutí proti králi. Antifona Prozpěvujme všickni vesele se měla zpívat při první adventní neděli v úvodu ranní liturgie a při druhé adventní neděli na začátku hlavní dopolední bohoslužby. Původní funkce nápěvu jako vstupu do adventního období je tedy Janem Augustou zachována.

Příběh antifony Prozpěvujme všickni vesele však Augustovým záměrem neskončil. Díky anonymnímu uvedení v Rohově kancionálu se totiž píseň dostává do kališnických graduálů a rorátníků, a to hned po vydání bratrského tisku. V utrakvistických kruzích se píseň šířila i v době Augustova věznění a dále po celý zbytek 16. století. Dokonce se jí dostalo osmihlasého zhudebnění od Pavla Spongopaea Jistebnického. Je proto pikantní, že text Jana Augusty, považovaného v nebratrské tradici za předního kacíře a zobrazeného roku 1589 s urážlivým kloboukem, jak šlape po hostii a vylévá mešní víno, mysticky otevíral utrakvisty oblíbenou rorátní mši v první den nového liturgického roku.

Může nás jen těšit, že tuto píseň, nesoucí v sobě to nejlepší z tradice i paradoxů české předhusitské a reformační tradice, vybrala komise do nového Evangelického zpěvníku. Její zpěv, vybízející všechny přítomné k oslavě příchodu Krista Krále, Boha a Spasitele, může i naše slavení adventu spojit s atmosférou staročeských rorátů, v nichž hrál Jan Augusta překvapivou roli.

Eliška Baťová