Pěvecká technika mi pomáhá nebýt hlasově unavená

Monika DRDOVÁ
Narozena 1976, výpomocná kazatelka, učitelka hudby a zpěvu, hudebnice a varhanice.

Můžete se prosím čtenářům krátce představit?

Žiji v Praze, kde učím na základní umělecké škole zpěv a vedu pěveckou hlasovou průpravu tanečníků. Zároveň učím také na vyšší odborné škole pedagogické, kde vyučuji hru na flétnu, kytaru a klavír. Jsem členkou Kühnova smíšeného sboru, externě zpívám v Pražském filharmonickém sboru. Mým sborem je sbor ČCE v Opatovicích v Chrudimském seniorátu, kde jsem také varhanicí. V seniorátu jsem také vedla řadu let seniorátní pěvecký sbor. Ale covidová doba se na fungování sboru podepsala. Uvidíme, co přinese budoucnost. Jsem také členka Poradního odboru pro laiky při synodní radě.

Jste ordinovaná kazatelka naší církve. Kdy vás napadlo, že by to tak mohlo být?

Vystudovala jsem Biblickou a misijní školu v Hradci Králové. Když se uprázdnil náš sbor a nedařilo se nám najít nového faráře nebo farářku, zkusila jsem si zopakovat vše, co jsem se učila, a doufala, že budu moct svému sboru pomoct.

Jak na to reagovali vaši nejbližší?

Myslím, že si tehdy můj tatínek, který byl kurátor, oddechl.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Pocit zodpovědnosti. Když zkoušku neudělám, zklamu staršovstvo sboru, rodiče, sebe.

Jak často vedete bohoslužby?

Než se mi narodil syn, vedla jsem bohoslužby dvakrát do měsíce, protože jsme neměli v našem sboru faráře. Postupně, jak syn rostl (dnes je mu osm let), jsem se vrátila do práce, máme svého faráře, takže vedu bohoslužby několikrát do roka. Ráda bych i častěji, ale… Vždy když dostanu nabídku někde kázat, přemýšlím, zda mohu dát přípravě dostatek času, nebo ne.

Je vám pomocí váš blízký vztah k hudbě?

Určitě. Nemám problém vystoupit před lidmi. Na konzervatoři jsme se učili, jak mluvit do prostoru. Pěvecká technika mi pomáhá nebýt hlasově unavená. V době největší vytíženosti jsem vedla dvoje bohoslužby za sebou, hrála při nich i zpívala.

Co je pro vás při přípravě bohoslužeb nejnáročnější?

Nedovedu odpovědět. Někdy obsah kázání, jindy modlitby, výběr písní.

Vyjádří vám někdo někdy vděčnost za vaši službu?

Ano. Vždy někdo přijde. A není to jen v mém sboru v Opatovicích. Vždy mě to potěší.

Jaká byla největší výzva, kterou jste dosud jako kazatelka musela překonat?

Největší výzva byla, když z našeho sboru i z církve odešel „kazatel“, jehož víra byla filosofická, nikoliv křesťanská. Mnoho lidí tehdy přestalo do kostela chodit. Ti, kteří přišli, spěchali po bohoslužbách domů. Lidé byli rozčarovaní, zklamaní, frustrovaní. Ztrácela se důvěra, naděje. Tehdy to bylo těžké. Vzpomínám si, jak jsem připravovala kázání a myslela na to, jak vše napravit, povzbudit, pozvat znovu k setkání. Bylo to tehdy úžasné. Přišli všichni a zůstali.

Cítíte jako kazatelka někdy radost? Říkáte si — dobře že jsem se tak rozhodla?

Ta radost je taková skrytá. Spíš bych řekla, že je to potěšení. Někoho jsem kázáním potěšila, povzbudila a on mi to řekl. A tak zároveň potěšil, povzbudil mě.

Napadlo vás někdy, že jste jako žena kazatelka znevýhodněná oproti mužům?

Oproti mužům výpomocným kazatelům ne. Někdy ale cítím odstup od některých farářů, farářek. Chápu, že nemám dostatečné teologické vzdělání. Myslím si ale, že každý výpomocný kazatel dělá, co je v jeho silách. Napadá mě české přísloví: veš v kožichu. Nedá se to ale paušalizovat.

Písně ve zpěvníku, Bible i liturgie církve jsou buď v množném čísle, nebo v mužském rodě. Vadí vám to?

Ne.

Co vzkážete ženám, které přemýšlejí o tom, že by se staly výpomocnými kazatelkami?

Nebude to snadné. Rodina, domácnost, práce, služba. Když se ale při přípravě bohoslužeb cele spolehnete na Pána Boha, svěříte se mu, odevzdáte, dodá vám odvahu, pomocí vám bude. A nakonec vás čeká radost.

Rozhovor zpracovali Daniela a Daniel Ženatí pro Evangelický kalendář 2023. Sérii těchto 40 rozhovorů s ordinovanými ženami nyní zveřejňujeme také v on-line verzi v rámci výročí 70 let ordinované služby žen v Českobratrské církvi evangelické.