Nejtěžší je napsat kázání

Dagmar FÉROVÁ
Narozena 1963, výpomocná kazatelka, kurátorka sboru v Lysé nad Labem, asistentka u lidí s postižením.

Jsi ordinovaná kazatelka naší církve. Kdy tě napadlo, že by to tak mohlo být?

Myšlenka stát se ordinovanou presbyterkou mi byla vždycky blízká. V období, kdy jsem pracovala v seniorátním výboru Poděbradského seniorátu, se v některých seniorátech po delší odmlce začaly opět pořádat kurzy pro vzdělávání laiků. Rozhodli jsme se tento kurz uspořádat i v našem seniorátu. Přihlásila jsem se do něj i já.

Jak na to reagovali tví nejbližší?

Těšilo je to a fandili mi.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Kurzu i učení musel člověk samozřejmě věnovat čas. Ale nejtěžší bylo napsat kázání…

Jak často vedeš bohoslužby?

Svá kázání už nepíšu. Je to pro mne náročné. Čtená kázání mívám třeba čtyřikrát až pětkrát do roka.

Vyjádří ti někdo někdy vděčnost za tvou službu?

Určitě. Lidé po bohoslužbách.

Jaká byla největší výzva, kterou jsi dosud jako kazatelka musela překonat?

Proč mám psát svá vlastní kázání, když si můžu vybrat krásná kázání ve Sbírce kázání?

Cítíš jako kazatelka někdy radost? Říkáš si — dobře že jsem se tak rozhodla?

Jsem velmi ráda, že jsem vzdělávání pro ordinované presbytery absolvovala. A kromě kázání můžu také vysluhovat i svátosti.

Napadlo tě někdy, že jsi jako žena kazatelka znevýhodněná oproti mužům?

Ani ne.

Písně ve zpěvníku, Bible i liturgie církve jsou buď v množném čísle, nebo v mužském rodě. V ženském nic. Vadí ti to?

Ne.

Co vzkážeš ženám, které přemýšlejí o tom, že by se staly výpomocnými kazatelkami?

Proč má být můj vzkaz jenom pro ženy? Ať to zkusí každý, kdo má chuť. Určitě nebudete litovat. Obohatí vás to, i kdybyste se nakonec výpomocnými kazateli nestali.

Rozhovor zpracovali Daniela a Daniel Ženatí pro Evangelický kalendář 2023. Sérii těchto 40 rozhovorů s ordinovanými ženami nyní zveřejňujeme také v on-line verzi v rámci výročí 70 let ordinované služby žen v Českobratrské církvi evangelické.