Naučila jsem se myslet a jednat víc jako chlap

Daniela BRODSKÁ
Narozena 1944, farářka, disidentka a chartistka, v letech 1973 —1992 mimo církevní službu. Nejprve kvůli odnětí státního souhlasu k výkonu duchovenské služby, po převratu pro zvolení starostkou Jihlavy. Poté se vrátila do církevní služby.

Baví tě dělat farářku?

Měla jsem to štěstí, že mě vždycky bavilo být farářkou. Inspiroval mě můj otec, farář Jaroslav Horák. Vzpomínám, jak jsem si naivně a domýšlivě představovala, co všechno bych dělala jinak a lépe než on. Později, v práci ve svých sborech, jsem se tatínkovi v duchu omlouvala za svou nezralou nafoukanost. Po vystudování teologie jsem nastoupila jako vikářka v Brně a zde jsem byla také ordinovaná. 

Pak začalo dlouhé období, kdy jsem farářkou nebyla: mateřská dovolená, ztráta souhlasu k duchovenské službě, těsně před revolucí několik civilních zaměstnání, po revoluci rok a půl v politice. Po dlouhé přestávce v letech 1973 až 1992 jsem si velmi přála vrátit se ke svému povolání. Jakmile to bylo možné, odmítla jsem různé nabídky jiných zaměstnání a vrátila jsem se do služby církvi. Byla jsem tehdy plná odhodlání a energie. Být opět farářkou bylo jako splnění vytouženého snu. Radost z práce mi vydržela do konečného rozhodnutí odejít do důchodu, tedy do konce roku 2020.

Litovala jsi někdy svého rozhodnutí přijmout ordinaci?

Ne, nelitovala. Věřila jsem, že farářská práce má smysl. Je pro mě důležitější než třeba působení v politice. V politice se dá vykonat mnoho dobré práce, ale vždycky bude záležet na jednotlivých lidech. 

S přibývajícím věkem a životními zkušenostmi se proměnilo mé vnímání ordinace. Úplně na začátku to pro mě byla součást církevní tradice a řádu církve. Později se pro mě ordinace (pověření) začala obsahově blížit vnímání křtu. Ano, jde o slavnost, úřední akt, ale zároveň osobní závazek, slib církvi, která mě pověřuje. Ovšem nejen závazek církvi, především závazek Bohu, jemuž věřím, že mě povolal, že mě ve službě svému lidu chce mít, že mi pomůže, povzbudí a posílí, bude-li třeba.

Jaké to bylo na počátku tvé farářské práce? Jaká byla největší výzva, kterou jsi musela překonat?

Mé počátky byly dva. Po vystudování bohoslovecké fakulty pod vedením pana faráře Jana Pokorného v Brně byl začátek práce ve sboru jednoduchý. Sbor byl vedený a žil tak, jak jsem od dětství v církvi zažila, cítila jsem se tam dobře. Druhý začátek po revoluci přinášel radost, ale i výzvy. V Kostelci nad Labem, menším sboru, kde bylo dětí a mládeže poskrovnu, se mi otevřela možnost vypomáhat ve škole s výukou němčiny. Přišly za mnou dvě paní učitelky a vysvětlily mi, že se jejich kolegyně ruštinářky nestačily přeškolit na jiné jazyky a že se doslechly, že umím německy, jestli bych tedy nevypomohla. 

Já tu situaci pojala jako dar od Pána Boha, jak najít děti, s nimiž bych mohla pracovat. Nastoupila jsem do školy s maňáskem Norbertem, který děti zaujal a „učil“ je. Norbert měl úspěch. S dětmi jsme navázaly dobré vztahy a já je mohla pozvat na faru. Vyprávěla jsem jim biblické příběhy, hrály jsme hry, vedly rozhovory. Později se do aktivit sboru zapojily některé učitelky. Pěvecký školní soubor přišel zazpívat při bohoslužbách, když přijely na návštěvu děti ze spřáteleného evangelického sboru v Německu. Občas mi některé učitelky svěřily, že maminka měla tady v kostele svatbu, nebo dokonce, že ona sama zde byla pokřtěná. Bylo to šest let zajímavé, kreativní práce. 

Dalším sborem bylo Kladno s mnoha dalšími výzvami. Po uvolnění komunistického sevření se k církvím začali lidé vracet. Rozkvět pocítil i evangelický sbor. Přicházeli „hledači“ duchovních hodnot, vraceli se mladí z kdysi praktikujících evangelických rodin, aby navázali na víru prarodičů. Za šestnáct let mého působení ve sboru se konaly opět svatby a hlavně křty, dospělých a dětí, nedělní škola, biblické hodiny pro děti, střední i starší generace. Vedle radostí přicházely i starosti. Členové sboru, kteří nevyrostli v evangelické tradici, měli mnoho nápadů, jak by měl život sboru vypadat. Bylo potřeba znovu a znovu mluvit o smyslu existence církve, o poslání sboru pro nás samotné i pro naše okolí. Vysvětlovala jsem, k čemu je nedělní kázání. Odmítla jsem návrh, abych kázala na podněty z denního tisku. Podobných návrhů bylo víc a někdy jsem si vyslechla, že jsem autoritářská a lidmi manipuluji. Možná to byla pravda, ne vždy jsem byla dostatečně trpělivá.

Cítila jsi někdy, že jsi jako žena farářka znevýhodněná oproti mužům?

V církvi jsem nikdy znevýhodnění nepocítila.

Jak reagují lidé mimo církev, když se setkají se ženou farářkou?

Lidé jsou většinou zvědaví. V naší zemi jsou ovlivnění katolickou tradicí. Proto se ptají, proč máme ženy farářky. Snažila jsem se vysvětlit, že naše církev pověřuje farářky službou v církvi už mnoho let a jejich práci oceňuje. Po odpovědi lidé zpravidla tuto skutečnost se sympatiemi přijímají. V době, kdy jsem byla bez souhlasu k výkonu duchovenské práce, pracovala jsem nějaký čas jako skladnice v zámečnictví. Spolupracovníci potřebovali čas, aby prolomili vlastní bezradnost, co je ta farářka vlastně zač. Čas jsem jim dopřála a ocenila jsem, že jejich chování ke mně nebylo poznamenáno žádnými předsudky. Později za mnou přicházeli nejen pro materiál a nástroje, ale také se svěřit, popovídat o čemkoliv, co prožívali.

Zažila jsi někdy hrubé nebo dvojsmyslné narážky? Můžeš povědět jaké a v jaké souvislosti?

Hrubé a dvojsmyslné narážky jsem si bohatě užila těsně před revolucí. Byla jsem dispečerkou nákladní dopravy v ČSAD. Měla jsem na starosti asi 30 chlapů s velkými nákladními vozy. Všichni za mnou museli pracovně chodit. Všichni věděli, že jsem farářka. A zkoušeli si mě. Docela drsně. To bylo vtipů a „chlapáckých“ řečiček. Asi jsem ve zkoušce obstála. V těch našich přestřelkách nikdy nebyla zloba, vyvinula se z toho svérázná podoba humoru. Myslím, že mě nakonec měli rádi. Kolikrát jsem šla po Jihlavě a řidič náklaďáku si na mě zatroubil a přátelsky pokynul. Dobrá zkušenost.

Jedná se ti lépe s muži, nebo s ženami?

Dospívala jsem v mužských kolektivech. Čtyři roky mezi chlapci na strojní průmyslovce, pět let při studiu teologie mezi mladými muži. Zřejmě mě ovlivnilo zpravidla přímočařejší mužské myšlení, nezatížené komplikovanými emocemi. Naučila jsem se myslet a jednat víc jako chlap. Také mi to občas někdo řekl. A nebráním se tomu, mužské myšlení mi vyhovuje, i když se pak v jednání s ženami necítím dostatečně svobodně a musím se více kontrolovat.

Čím jsou bohoslužby, které připraví a vede žena, jiné než ty, které připraví a vede muž?

Při přípravě a vedení bohoslužeb žádné zvláštní odlišnosti mezi muži a ženami nepozoruji. V posledních letech byl mým velkým vzorem zeť Aleš Mostecký. Byl vždy pečlivě připravený, biblicky zakotvený, měl živý projev, ale někdy se mi jeho kázání jevila přísná. Určitě nemoralizoval, ale ve svých postojích byl nekompromisní. Já jsem se spíš snažila, aby v mém kázání znělo víc povzbuzení, naděje a útěchy. Mohu tedy posoudit jen rozdíl mezi mým vzorem a mnou.

Čím by se měli muži faráři inspirovat od žen farářek?

Na tuto otázku neumím odpovědět. Jedno doporučení bych však měla. Měla jsem možnost vést ve vikariátu několik mladých kolegyň a kolegů. Všimla jsem si, že mladí lidé často mluví rychle a málo zřetelně. Upozorňovala jsem je, že mnoho posluchačů ve sborech je vyššího věku, občas nedoslýchavých. Při četbě Bible i při kázání je nutné mluvit pomalu, oddělovat slova, nepolykat koncovky, věnovat se přednesu. Vím, že tato skutečnost by měla být úkolem fakulty. U svých svěřenců jsem tuto průpravu postrádala.

Závidíš něco svým mužským kolegům?

Záviděla jsem, že muž po bohoslužbách přijde domů, sedne si, natáhne nohy a odpočívá. Žena farářka přijde po bohoslužbách domů, obleče zástěru a pustí se do přípravy nebo dokončování oběda pro rodinu. Odpoledne dost často opět vyráží do kazatelské stanice k dalším bohoslužbám.

O čem svědčí to, že některé církve, včetně protestantských, odmítají ordinovat ženy jako kazatelky?

Samozřejmě jsem se na to ptala, když jsem měla příležitost. Odpovědi se většinou opíraly o biblické výroky apoštola Pavla, že ženy mají ve shromáždění mlčet. Ovšem tytéž církve běžně užívají službu žen při modlitbách a někdy i při kázání. Osobně si myslím, že při odmítání ordinace žen jde o zakořeněné patriarchální myšlení, které dnes pozbývá smysl. Jsme církvemi, které tvoří muži i ženy. Pokud si Pán Bůh povolává ke službě kohokoli z nás, proč mu chceme stále něco předpisovat?

Písně ve zpěvníku, Bible i liturgie církve jsou buď v množném čísle, nebo v mužském rodě. Vadí ti to?

Nevadí, nikdy jsem necítila, že by to mohl být problém. Důležité jsou pro mě věci podstatné: biblické zakotvení textů, střízlivost vyznávání, pokora bez přehnaných emocí; množné číslo nebo pozůstatky patriarchálního vyjadřování považuji za věci služebné, které mně nevadí.

Jsou chvíle, kdy jsi šťastná a říkáš si, jo, to je ono, jsem jako farářka na světě moc ráda? Můžeš některou zmínit?

Pocit vnitřní spokojenosti ze své farářské práce jsem pocítila několikrát. Po revoluci v Kostelci nad Labem jsem se v obci, v níž žila řada rodin, jejichž otcové byli zaměstnaní v kasárnách, setkala se silně negativním smýšlením o církvi obecně. Jednou při výuce němčiny se pár chlapců vysmívalo spolužačce z praktikující katolické rodiny: „Paní učitelko, Vendula se byla zase v neděli modlit!“ Pozvala jsem Vendulu na stupínek, vzala ji za ramena a říkala jí: „Vendulo, musíme jim vysvětlit, že ses v neděli nebyla modlit sama. Já jsem se také byla modlit. A obě víme, že se u nás chodí modlit mnoho dalších lidiček, starých i mladých. A modlíme se za všechny, i za ty, kteří tomu nerozumějí a smějí se nám. Vendulko, kdyby to posměváčkům nedošlo, tak jim to tady za týden spolu znovu vysvětlíme.“ Od té doby měla Vendula od posměchu pokoj. Při práci s dětmi ve škole a později i na půdě sboru jsem mohla o církvi informovat, spolu s dětmi hledat, čím jsou církve přínosem, co je na nich dobrého. Měla jsem na to šest let. Říkala jsem tomu pouštět chleba po vodě. 

V Kostelci jsem měla zvláštní příležitost — chodit do kasáren a povídat si s vojáky základní služby, ženisty. Během prvního setkání jsem rozdala dotazník s nevinnými otázkami typu, kolik máš sourozenců, jakou hudbu posloucháš apod. Mezi asi patnácti podněty byl tento: Víra je… Asi ze čtyřiceti chlapců většina napsala: pověra, nesmysl, blbost a další odmítavá hodnocení. V příštích setkáních jsem si s nimi povídala o tom, jak malé dítě důvěřuje rodičům, že nasytí, obléknou, pofoukají zraněné kolínko; jak si později volíme spíš kamarády, kterým můžeme věřit; chodit chceme s dívkou, které věříme; lépe se nám žije mezi lidmi, kterým věřit můžeme; jestli nikomu věřit nemůžeme, je život smutný a těžký. Po půlroce byl opět dotazník s jedním podnětem mezi ostatními: Víra je… A většina hochů napsala, že víra je základní lidská potřeba, kterou máme už v genech. To byla setkání, ze kterých jsem měla radost. Možná zase to pouštění chleba po vodě. 

Poslední pro mě zvláštní zážitek byla výpomoc ve sboru ve Vrchlabí. Sbor byl v obtížné situaci, čekal na nového faráře. Směla jsem svou službou vypomáhat. Dva roky jsem dvakrát třikrát týdně dojížděla ze Dvora Králové nad Labem do sboru ve Vrchlabí, který mě vděčně přijal. Tam jsem v závěru činné služby získala i novou zkušenost. Požádali mě ze zvláštní školy Diakonie, abych se s kolegy sousedních sborů zapojila do výuky náboženství. Klienti zvláštní školy byli mladí lidé s různými zdravotními potížemi, asi od patnácti do pětatřiceti let. Nikdy dřív jsem nic podobného nedělala a měla jsem velkou trému. Posléze jsem přišla na způsob, jak probudit i ty, kteří se chtěli při náboženství prospat. Vyprávěla jsem jednoduchý biblický příběh, rozdala role a „děti“ nadšeně hrály. Muselo se opakovat s novým obsazením. Účastníci se hry nemohli nasytit. Zažila jsem s nimi mnoho smíchu a radosti. Tak vděčné posluchače jsem snad nikdy neměla.

Co vzkážeš ženám, které přemýšlí o tom, že by se na farářování také daly?

Nebojte se, proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Na práci farářky nebudete samy, sloužit budete lidem, kteří o to stojí, a bude-li se vám něčeho nedostávat, máte přece toho, který vás povolal a nenechá vás bez pomoci. Lepší vzkaz nemám.

Rozhovor zpracovali Daniela a Daniel Ženatí pro Evangelický kalendář 2023. Sérii těchto 40 rozhovorů s ordinovanými ženami nyní zveřejňujeme také v on-line verzi v rámci výročí 70 let ordinované služby žen v Českobratrské církvi evangelické.