Mám ráda taková ta holčičí kafíčka

Hana DUCHO
Narozena 1981, farářka v Pardubicích.

Baví tě dělat farářku?

Ano. Baví mě na této práci její pestrost, pak to, že pracuji s různými generacemi lidí, že jsem v kontaktu se zajímavými osobnostmi veřejného života. Baví mě to kvůli určité míře svobody, že si mohu sama v něčem určovat směr nebo aspoň formu své práce, být kreativní. A hlavně mě farářování naplňuje pocitem smysluplnosti.

Litovala jsi někdy svého rozhodnutí přijmout ordinaci? Pokud ano, v jaké souvislosti?

Nelitovala, byly ale situace, kdy jsem ze služby chtěla odejít. Kvůli vyčerpání, které rostlo z přesvědčení, že se na práci nehodím nebo že na ni nestačím, že ji nedělám dost dobře, že selhávám. Když se objeví konflikty ve vztazích ve sboru, beru to jako své selhání a trápí mě to. Někdy mě zase tížil pocit, že nesu až moc velkou zodpovědnost, kterou nejsem schopná ustát a obstát před druhými — třeba v otázkách strategie sboru, vedení.

Jaké to bylo na počátku tvé farářské práce? Jaká byla největší výzva, kterou jsi musela překonat?

Tenkrát jsem si myslela, že největší výzva je napsat další nedělní kázání. Dnes zpětně vidím, že to bylo něco jiného: překonat sama sebe a své ego! Na jedné straně jsem si myslela, že to budu dělat líp než mí služebně starší kolegové. Na straně druhé jsem si v něčem vůbec nevěřila a pořád měla potřebu se porovnávat a zoufat si nad tím, jak to ostatní dělají lépe. Naštěstí včas přišly prudké nárazy a otřesy, které vedly k pokoře. Nebo naopak milá ocenění a povzbuzení. Největší výzva byla vyladit obě polohy, umět se nechat inspirovat od kolegů a současně si stát za tím, jak věci dělám já. Důvěřovat si i být pokorná a pořád být otevřená pro změnu.

Cítila jsi někdy, že jsi jako žena farářka znevýhodněná oproti mužům?

Ne.

Jak reagují lidé mimo církev, když se setkají se ženou farářkou?

Většinou hezky. Někdy překvapeně, spíše mile překvapeně. Občas se doptají, jak je to možné a jak se taková věc stane. Ale s nehezkou reakcí jsem se nikdy nesetkala.

Zažila jsi někdy hrubé nebo dvojsmyslné narážky?

Hrubé ne. Díky Bohu. Dvojsmyslné ano. Ale vždy byly vlastně laskavé a gentlemanské, že jsem se nad nimi pousmála a necítila se nepříjemně. Párkrát jsem vnímala u některých kolegů mužů, že mají problém s ženami farářkami. Měli potřebu poučovat, zlehčovat práci, dívat se lehce spatra. To mě většinou zamrzí.

Jedná se ti lépe s muži, nebo s ženami? Tušíš proč?

Spolupracuje se mi dobře s muži i ženami. A je to podle mě vzájemným naladěním se na sebe. S někým to jde, s někým ne, chemie. Je jedno, zda je dotyčný muž nebo žena. Prostě se nám spolu dobře pracuje, i když třeba v něčem nejsme zajedno. S ženami si asi víc vyměňuji nápady třeba v oblasti katecheze, kreativní přístupy pro práci s Biblí a tak. Osobní sdílení mám raději s ženami — taková ta holčičí kafíčka, kdy kromě nových trendů v katechezi probereme i nové trendy v módě a recepty na koláče, po kterých se netloustne. Tuším proč — jsme ženy, pojí nás naše ženství, nemusíme vysvětlovat, že to tak máme.

Čím jsou bohoslužby, které připraví a vede žena, jiné než ty, které připraví a vede muž?

Bojím se zobecňování. Nedávno někdo na jednom semináři říkal, že ženy farářky jsou v kázáních více existenciální, jdou do hloubky, nebojí se emocí. Muži se naopak drží výkladu Písma, jsou odbornější, ale zůstávají na povrchu. Na to se ozvali dva mí kolegové muži a řekli: „V tom případě jsem žena!“ A další reakce z pléna byla: „A naše farářka je podle tohoto vzorce muž.“ Prostě si myslím, že se do provedení bohoslužeb spíš propisuje osobnost člověka a na pohlaví úplně nezáleží. Krásné a radostné bohoslužby umí připravit muži i ženy.

Čím by se měli muži faráři inspirovat od žen farářek?

Asi tím, co jim na farářkách přijde inspirativní. Nebo naopak tím, co jim na nás vadí, čím je štveme?

Závidíš něco svým mužským kolegům?

Dřív jsem si myslela, že mají větší prostor a volnost pro práci, protože na nich nevisí péče o děti a domácnost. Ženy mají obvykle ještě další úvazek doma u dětí, a to se pak ve farářování taky odrazí. Dneska jsem moc ráda, že ten „úvazek“ doma mám. Drží mě při zemi. A vždy mi připomene, že moje vlastní děti a rodina je pro mě stejně to nejdůležitější. Za chvíli děti odrostou a teď je ten čas, kdy je důležité s nimi být a dát jim co nejvíc sebe. Nicméně maraton to je dost často na obou stranách. Naštěstí je můj manžel velkou oporou a v péči o děti i domácnost jedeme dost rovnoměrně.

O čem svědčí to, že některé církve, včetně protestantských, odmítají ordinovat ženy jako kazatelky?

Možná o nedostatečné diskusi v těch církvích, v mylném výkladu Písma, v zažité tradici, která se těžko opouští, možná o strachu z neznámého. Mám pocit, že některé strachy jsou spíš podprahové a nevyřčené. Možná to souvisí s nedůvěrou v práci žen, že by takovou věc nezvládly, tak je od toho budou muži „chránit“. A dost možná je v tom jen obyčejná ješitnost a potřeba mužů držet se u moci a mít pocit jakési převahy. Což by ovšem nikdo nepřiznal. Vše jsou ovšem jen mé domněnky. Vlastně nevím, proč v některých církvích neordinují ženy. Nevím, které další povolání je takhle diskriminační. I hornice v dolech znám.

Písně ve zpěvníku, Bible i liturgie církve jsou buď v množném čísle, nebo v mužském rodě. Vadí ti to?

Ne.

Jsou chvíle, kdy jsi šťastná a říkáš si, jo, to je ono, jsem jako farářka na světě moc ráda? Můžeš některou zmínit?

Mám moc ráda bohoslužby. Když se povedou — tedy, když vnímám, že se lidi během nich cítili zasaženi Božím slovem, tak se cítím šťastná a na svém místě. Nebo když pracuji s dětmi a vidím, jak o věcech přemýšlí, jak tvoří. Když křtím, oddávám, vedu smuteční rozloučení, když se mi někdo svěří s nějakým problémem.

Co vzkážeš ženám, které přemýšlejí o tom, že by se na farářování také daly?

Aby se na farářování daly! Aby se nebály být autentické a současně byly otevřené pro nové věci a změny. A aby do služby šly s tím, že je to radost.

Rozhovor zpracovali Daniela a Daniel Ženatí pro Evangelický kalendář 2023. Sérii těchto 40 rozhovorů s ordinovanými ženami nyní zveřejňujeme také v on-line verzi v rámci výročí 70 let ordinované služby žen v Českobratrské církvi evangelické.