Bez potvrzení římskokatolické církve prý náboženství ve škole učit nemůžu

Lenka FREITINGEROVÁ
Narozena 1964, farářka v Jasenné.

Baví tě dělat farářku?

Neznám krásnější povolání. Úžasně mě to naplňuje, možná proto, že farářská práce je tak různorodá. Farář pracuje s nejrůznějšími věkovými skupinami. Pracuje sám, a přitom v kolektivu. Může se podílet na hudební stránce života sboru nebo být režisérem při nácviku vánočních slavností. Je „mezi svými“, a přitom přichází do kontaktu s lidmi mimo křesťanské společenství. Má tu výsadu, že se smí přímo podílet na ekumenické spolupráci mezi církvemi.

Litovala jsi někdy svého rozhodnutí přijmout ordinaci?

Nikdy. Vždycky jsem cítila velikou odpovědnost vůči Pánu Bohu i vůči církvi. Při mé ordinaci na mne totiž vzkládali ruce pouze dva faráři, ale společně se dvěma ordinovanými presbytery. A byla jsem do služby vyslána při normálních nedělních bohoslužbách členy rodného sboru.

Jaké to bylo na počátku tvé farářské práce?

Byla jsem vyslána jako seniorátní vikářka do Horáckého seniorátu s místem určení Nové Město na Moravě. Pracovala jsem pod vedením faráře Josefa Batelky, měla jsem na starosti především mládež. Neprošla jsem vikariátem, a přitom to byl svým způsobem vikariát. Po roce jsem odešla na samostatné místo do Olešnice na Moravě. Nebylo to jednoduché, ale bylo to krásné a zajímavé. A měla jsem ohromnou oporu v bratru kurátorovi.

Jaká byla největší výzva, kterou jsi musela překonat?

Všude se najde nějaká výzva. V Novém Městě jsem si musela vybojovat své místo jako vikářka-žena vedle zkušené farářské osobnosti. V Olešnici jsem byla první kazatelkou, byla jsem stejně stará, pokud ne mladší, jako děti mých presbyterů, a přitom jsem stála v čele staršovstva — to nebylo jednoduché. Pak jsem se vdala, narodila se nám první dcera a manžel odešel na dva semestry studovat do zahraničí — a byla tu další výzva. Jak zvládat sbor (vrátila jsem se do služby) a výchovu batolete. Po svém návratu byl manžel poslán na sbor na druhém konci republiky (tehdy na první místo posílala začínající vikáře synodní rada). Tehdejší synodní senior nemohl pochopit, proč manžel odmítl. Naštěstí se uvolnilo místo v sousedním sboru a bylo po problému. Po narození třetí dcery se nám stala olešnická fara malou, a tak jsme se stěhovali do sousedního manželova sboru. A zase výzva: vozila jsem tři malé děti s sebou do svého sboru, protože tam byla nedělka. (Ta výzva byla, jak to všechno skloubit — přípravu na bohoslužby, pokakané plínky, starosti členů sboru, včas podávaný oběd, úlohu sestry farářové…) Pro mě byla výzvou vlastně každá změna sboru. A nejsem si jista, zda jsem vždycky obstála.

Tvůj manžel je farář. Inspirujete se navzájem při přípravě bohoslužeb?

Moc ne, tohle u nás bohužel nefunguje tak, jak bych si možná přála. Ale zato spolu umíme výborně spolupracovat.

Cítila jsi někdy, že jsi jako žena farářka znevýhodněná oproti mužům? Jak jsi na to reagovala?

Ano, třeba při volbě do různých církevních odborů a funkcí. Mám pocit, že vždycky dostávají přednost muži-faráři. Někdy mě to docela mrzelo. Ale nakonec jsem si řekla, že raději budu sloužit tam, kde mě chtějí a kde jsou za mou službu vděční, a že se nebudu cpát tam, kde o mne nestojí. A tak jsem se víc věnovala službě ve vlastním sboru, obci nebo v Diakonii. A tak je tomu dodnes.

Jak reagují lidé mimo církev, když se setkají se ženou farářkou?

Jsou překvapení, ptají se, co je to za církev, která tohle umožňuje. Jednou se mi ale stalo, že ode mě chtěli ve škole potvrzení od děkanství římskokatolické církve, abych tam mohla učit náboženství a nemohli pochopit, že vysvědčení z evangelické teologické fakulty by mělo stačit.

Zažila jsi někdy hrubé nebo dvojsmyslné narážky?

Hrubé nikdy, dvojsmyslné narážky ano — ale mluvit o tom nechci.

Čím jsou bohoslužby, které připraví a vede žena, jiné než ty, které připraví a vede muž?

Na to by mohli odpovědět třeba členové vanovického sboru, kde jsme s manželem pracovali skoro patnáct let. Já sama žádný rozdíl nepozoruji, ale říkali nám, že někoho oslovují víc moje kázání a někoho víc Pavlova. Jenže to platí asi všeobecně, že někoho osloví víc ten a jiného zas jiný kolega.

Čím by se měli muži faráři inspirovat od žen farářek?

Netuším, nepřipadá mi, že bychom byly něčím specifické. Možná umíme líp zvládat úkoly ve sboru a v rodině současně.

Závidíš něco svým mužským kolegům?

Možná jen to, že dle mého mohou snadněji vycestovat na studia. Taky bych jela — ale nejdřív byly malé děti, pak potřebovaly podporu při studiu na různých školách, začali churavět rodiče, mezitím se pekly svatební koláče a teď přicházejí vnoučata… Nějak jsem nenašla tu správnou skulinku.

O čem svědčí to, že některé církve, včetně protestantských, odmítají ordinovat ženy jako kazatelky?

Myslím, že to svědčí o jisté nedůvěře vůči Pánu Bohu — on přece člověka vybavuje různými dary, on vysílá člověka do určité služby.

Písně ve zpěvníku, Bible i liturgie církve jsou buď v množném čísle, nebo v mužském rodě. Vadí ti to?

Mně osobně to vůbec nevadí, ale kluci vždycky ignorovali a zesměšňovali občasné písně napsané v ženském rodě — jako by měli strach, že přijdou o svou podstatu. To mi vadilo. Množné číslo mě ujišťuje o tom, že jsem součástí celku. Od cizinců jsem občas slýchala, zda neuvažujeme o přejmenování naší církve, když se jmenuje českobratrská evangelická a jejími členkami jsou především ženy. A mně to připadalo směšné. Jsem totiž vděčná za ten název a mám ho moc ráda. Protože se cítím jako potomek slavných předků.

Jsou chvíle, kdy jsi šťastná a říkáš si, jo, to je ono, jsem jako farářka na světě moc ráda? Můžeš některou zmínit?

Já jsem na světě ráda jako farářka i jako žena. Jako farářka jsem byla šťastná když: a) jsem nacvičila vánoční hru se 40 dětmi a mělo to takový úspěch, že shromáždění tleskalo, já měla zrovna narozeniny a dostala jsem v rámci ohlášek kytku; b) za mnou přišla paní na radnici (to jsem byla chvíli místostarostkou a zároveň farářkou) a řekla mi: paní farářko, tady na radnici je to od té doby, co jste tady, docela fajn. A ta žena nepatřila do žádné církve; c) se mi podařilo vyloudit úsměv na tváři členům staršovstva, kteří se už přestali usmívat; d) se člověk s Dawnovým syndromem, kterému normálně není rozumět, modlil a prosil Pána Boha, aby zvládl pobyt v nemocnici — a já v tu chvíli zažila, jak taky může vypadat mluvení v jazycích; e) mi presbyter sboru při odchodu řekl: Já vás musím ještě na rozloučenou obejmout — a nebyl v tom cítit nějaký postranní úmysl; f) když mi sestra ze sboru se slzami v očích řekla, že jsou za nás vděční a každý večer se za nás modlí, a já věděla, že je to pravda. Mám pokračovat?

Co vzkážeš ženám, které přemýšlejí o tom, že by se na farářování také daly?

Pokud cítí Boží povolání, pokud mají chuť zažít dobrodružný život, pokud v nich jejich společenství rozpoznává obdarování a vysílá je, pokud jsou ochotny přijmout členy svého sboru za členy své rodiny (protože podle mého to nelze rozdělit — nejde být farářkou jen čtyřicet hodin týdně), ať jdou studovat a nastoupí do služby. Stojí to za to. Já bych neměnila.

Rozhovor zpracovali Daniela a Daniel Ženatí pro Evangelický kalendář 2023. Sérii těchto 40 rozhovorů s ordinovanými ženami nyní zveřejňujeme také v on-line verzi v rámci výročí 70 let ordinované služby žen v Českobratrské církvi evangelické.