Originál a překlady

BIBLE KRALICKÁ - 1613

1. Biblický originál a překlady

Už od 2. století věděla křesťanská církev přesně, ze kterých spisů bude čerpat poznání a výklad své víry. Od židovstva přejala celý jeho závazný soubor: hlavní knihy (kanonické) i vedlejší (deuterokanonické neboli apokryfní). Tento soubor církev nazvala Starý zákon a k tomu přidala soubor svých vlastních spisů svědčících o Kristu, Nový zákon. Tyto spisy se pak veřejně předčítaly při bohoslužebných shromážděních. Proto je pak církev s velkou vážností nechávala znovu a znovu opisovat na drahé pergameny. Křesťany jejich zájem o psané svědectví vedl k tomu, že se mnoho lidí naučilo číst i opisovat příslušné spisy. Není tedy náhoda, že se v Evropě spolu s křesťanstvím šířilo i vzdělání.

Původní řečí všech spisů Nového zákona je řečtina, Starého zákona hebrejština – s výjimkou několika kapitol v aramejštině. Hebrejsky ovšem už v 1. století málokdo uměl. Avšak už od 1. století před Kristem používali i mnozí židé řecký překlad, tzv. Septuagintu. A v její podobě přijali křesťané Starý zákon za část své Bible. Takže můžeme říci, že původním  jazykem celé Bible je řečtina. Ostatně i slovo Bible znamená řecky knihu a pod tímto jménem ji zná celý svět.

Avšak v zemích, v nichž se starověké a raně středověké křesťanství šířilo, byly země bývalé římské říše a tam se obecně pěstovala latina. Proto bylo brzy zapotřebí latinského překladu. Ten nejspolehlivější poskytl církevní otec Hieronymus (Jeroným). Jeho latinský překlad ze 4. století, zvaný Vulgáta, pak byl pro mnoho staletí základním biblickým textem pro celou jižní i západní Evropu.

2. Bible v českých zemích

Cyril a Metoděj, sami Řekové, se pro svou misii na našem území v 9. století naučili staroslověnsky a sestavili pro tento jazyk písmo hlaholici. Navíc přeložili část evangelia i epištol do tohoto jazyka a hlaholicí je zapsali. Tak přinesli na naše území část Bible ve staroslověnštině. Zde zřejmě překlad dopracovali, takže asi už první staročeská generace křesťanů měla kompletní Bibli v tomto jazyce. Ta se však nedochovala, ale v ukrajinském Kyjevě se objevil text, který mohl být jeho opisem.

Brzy byla na našem území jejich byzantská misie vytlačena latinským vlivem. A kněží po mnoho staletí tak, jako všude jinde negramotnému lidu vykládali bibli z Vulgáty. Překlady do národních jazyků si západní církev dlouho ani nepřála a pokud přece vznikaly, byly ojedinělé a jejich vzácné rukopisy vlastnily kláštery nebo šlechtické rody.

3. První české překlady

Teprve koncem 13. století se v Evropě objevují některé překlady do národních jazyků a čeština je jedním z nich. Nejstarším je patrně tzv. Leskovecká bible (podle jména šlechtického rodu), později nalezená v Drážďanech, napsaná asi kolem roku 1370. Měla ji v rukou řada badatelů, ale během 1. světové války byla zničena. Následovala řada dalších českých překladů z Vulgáty (litoměřicko-třeboňská, olomoucká, Kristinina), i některé neúplné. V některých pozdějších opisech se objevuje diakritika, kterou používal M. J. Hus. Je nepochybné, že Hus a jeho žáci z Betlémské kaple měli mimořádný zájem o biblický text a z té doby jsou známy další české překlady (padařovský, pernštýnský, hodějovský, olomoucký, nymburský aj.) Vesměs čerpaly z Vulgáty, upravené pařížskou univerzitou. Úplných českých rukopisů z této doby je dochováno 25, dílčích ještě mnohem více.

4. Reformace a renesance

Spolu s možností tisku během druhé poloviny 15. a v 16. století v Evropě prudce vzrostl zájem o biblický text. Erasmus Rotterdamský vydal roku 1516 řecký text Nového zákona spolu s novým latinským překladem. V roce 1522 se Martin Luther pustil do překladu Nového zákona z původní řečtiny do němčiny (1534 pak vydal celou bibli německy – dodnes respektovaná tzv. Lutherbibel). Theodor Beza objevil v letech 1569-1572 vzácné opisy Bible v původních jazycích a roku 1581 je vydal tiskem a daroval univerzitě v Cambridgi. V Anglii vydal král Jakub I. roku 1611 příkaz k překladu celé Bible do angličtiny (dodnes repektovaná tzv. King James Version). Na české půdě užívala utrakvistická církev dílčích českých překladů z Vulgáty. Pak Jiří Melantrich, zkušený cestami po německých univerzitních městech, vydal v Praze od roku 1549 tři zdobná vydání české Bible, text přeložený z latiny, avšak zkontrolovaný podle řeckého originálu.

5. Bible v Kralicích

Když si Jednota bratrská ve svých pozdějších generacích přivlastnila úctu ke vzdělání, vyrostli v ní muži neobyčejně poučeného rozhledu. Mnoho jejich kněží po návratu ze studií na zahraničních univerzitách patřilo k nejvzdělanějším vrstvám tehdejšího českého obyvatelstva. Patřil mezi ně i Jan Blahoslav, biskup v Ivančicích, který v místní Žerotínově tiskárně vydal českou gramatiku i pozoruhodné bratrské zpěvníky-kancionály. Sám se pustil do překladu Nového zákona z řečtiny a vydal jej 1564. Když roku 1571 předčasně zemřel, uvědomili si představitelé Jednoty, že je zapotřebí celé české Bible. Sestavili skupinu odborníků, kteří by byli schopni pracovat na překladu Starého zákona z hebrejštiny. Když byla tato skupina sestavena, uchýlila se do Kralic, pozdějšího místa Žerotínovy tiskárny, a tam začali roku 1577 své soustředěné dílo.

6. Překladatelé

Známe jejich jedenáct jmen. O některých víme víc, o jiných málo nebo téměř nic. Jisté je, že podíl všech na díle překladu nebyl stejný. Většina byla kněžími nebo i biskupy Jednoty, ne však všichni. Je zřejmé, že mezi nimi bývaly i neshody. Zde jsou jejich jména:

Ondřej Štefan, žák i nástupce Blahoslavův v Ivančicích. Sotva však dílo začalo, náhle v roce 1577 zemřel, takže práce byla přerušena.

Izaiáš Cibulka (Caepola), vedl práci po Štefanovi, také však brzy v roce 1582 zemřel, tudíž celá  práce byla na pět let přerušena.

Mikuláš Albert z Kaménka (Nicolaus Silesius), rodilý Slezan, znalec hebrejštiny, později profesor na pražské univerzitě.

Jiří Strejc (Vetterus), také básník, zveršoval všechny žalmy pro zpěv při shromážděních, překladatel Kalvínovy Instituce. Působil jako kněz v Přerově a v Hranicích.

Jan Hlaváč (Capito), také autor postily kázání, působil v Třebíči.

Pavel Jesen (Jesenius), ze Slovenska, působil v Lipníku.

Jan Efraim, působil ve Valašském Meziříčí a v Praze, později biskup.

Lukáš Helic z Poznaně, žid a znalec hebrejštiny, asi později skupinu opustil.

Samuel Sušický, působil ve Slavkově.

Adam Felin (Kocourek), působil ve Slavkově.

Jan Eneáš Boleslavský, působil v Třebíči, v Ivančicích, později biskup, vedl celé dílo až do vydání Šestidílky.

Správu tiskárny měl na starosti Zachariáš Šolín, po něm br. Elam. Další podrobnosti o životě překladatelů většinou nejsou známy. V žádném vydání nejsou ani jmenováni.

7. Kralická vydání

Své dílo kraličtí dokončili roku 1593 a vydali v tzv. Šestidílce. Jedním ze 6ti dílů byl Blahoslavův překlad Nového zákona s drobnými úpravami, v jiném svazku byly všechny apokryfní knihy. Vydání bylo krásně zdobné – s iniciálami, tedy ilustracemi prvních písmen knih. Vedle samotného textu tisk obsahoval také výkladové poznámky. Roku 1596 vydali v Kralicích celý text v jednom svazku a bez výkladových poznámek, ve dvou sloupcích na jedné stránce. Roku 1601 vyšel překlad Nového zákona s obsáhlými poznámkami. A konečně roku 1613 byla znovu vydána celá Bible ve velkém formátu bez poznámek.

Ani jedno z dalších vydáních nebylo zcela totožné s předchozím, je zřejmé, že bratří na textu stále pracovali, stále hledali lepší výraz nebo přiléhavější grafickou úpravu. Jediný ze jmenovaných, který přežil rok 1600, byl Silesius a zdá se zřetelné, že skupina měla pověřené nástupce, kteří v díle pokračovali a pracovali na dalším vydání. Jejich jména nejsou známa. Dá se však soudit, že kdyby rok 1620 domácí reformaci nezmařil, nástupci kralických by v díle pokračovali. Takto se vydání z roku 1613 zafixovalo jako ustálený text na další staletí. I nadále Bible kralická vycházela, avšak až do tolerančního patentu už jen v cizině, kam se mnoho českých evangelíků uchýlilo.

8. Jazykové zvláštnosti kralické češtiny    

Jazyk Kralické bible nám dnes ovšem zní archaicky, ale pro své výrazové bohatství i jemnou rozlišovací citlivost stále působí jadrně i velebně. První stoupenci českého obrození na počátku 18. století se seznamovali s krásným českým jazykem právě v Bibli kralické.

Některé zvláštnosti kralické češtiny: (v případné závorce text moderního ekumenického překladu)

dobové výrazy: vývoda, skálí, zámutek, velryb, preč, zběř (spolek), ostříhati (chránit)

užívání výrazu „více“: nevrátila se více, nebudu více zlořečiti

duály: dvě rybě, dvě létě

slovesné tvary: vydadí počet, svížete, zdadí se krásní, stýště se mi, nazůveš jméno

užití genitivu: Ráchel plačící synů svých, neboj se přijíti Marie (přijmout Marii)

utéci hněvu: kterak byste utekli budoucího hněvu (že můžete utéci před nastávajícím hněvem)

germanismy: rathouz, mordovati, puntujte se, retovati

nenapodobitelné obraty: stýště se mi živu býti (zprotivilo se mi žít), jazyk jejich po zemi se vozí (jazykem prosmýčí zemi), aniž budou moci retovati břemene (břímě nebyla s to zachránit)

9. Pavel Eisner (1889 – 1958), „Tvůrcům bible kralické“

Pomysli – nedomyslíš – : jak to stáli
před každým slovem, na vážky je kladli
víry své, sňali zas a pryč se kradli
k jinému po špičkách – ó jak se báli

a zachvívali v úzkosti té dvojí –
to v bázni Boží a v té bázni slova
českého … stálá a zas to nová
je svízel v posedavém nepokoji

a plaší ve dne mír a spaní v noci:
svatý ten Smysl v schránu věrnou schovat
a spolu klenotně ji pulérovat

to Dvojí věrným kvaltováním zmoci
a stát se tím, čím budou: na Vinici
Otce i Slova Dobří Služebníci
          
(Ze Sbírky Sonety kněžně)

Blahoslav Hájek