Konkordie reformačních církví v Evropě

Konkordie reformačních církví v Evropě

(Leuenberská konkordie)

I.             Cesta ke společenství

Společné aspekty v počátcích reformace

Změněné předpoklady v dnešní situaci

II.            Společné pochopení evangelia

Zvěst o ospravedlnění jako zvěst o svobodné Boží milosti

Zvěstování, křest, večeře Páně

III.           Shoda ve věci odsudků věroučných bludů v době reformace

Večeře Páně

Christologie

Predestinace

Důsledky

IV.          Vyhlášení a uskutečnění společenství církví

Vyhlášení společenství církví

Uskutečnění společenství církví

[1] Luterské, reformované a z nich vzešlé spojené církve, jakož i příbuzné předreformační církve valdenských a českých bratří, které vyjadřují svůj souhlas s touto Konkordií, konstatují na základě svých věroučných rozhovorů, že mezi nimi existuje společné po­chopení evangelia, jak bude dále vyloženo. To jim umožňuje vyhlásit a uskutečňovat vzájemné církevní společenství. Zároveň s vděčností za to, že byly přivedeny do větší vzájemné blízkosti, vyznávají, že zápas o pravdu a jednotu v církvi býval a dosud je spo­jen také s vinou a utrpením.

[2] Církev spočívá jen na svém základě Ježíši Kristu, který ji shromažďuje a vysílá příklo­nem své spásy ve zvěstování a ve svátostech. Podle reformačního pochopení je proto shoda v pravém učení evangelia a v pravém vysluhování svátostí nezbytným, ale i dostačujícím předpokladem opravdové jednoty církve. Zúčastněné církve odvozují od těchto reformačních kritérií své pochopení společenství mezi církvemi, jak bude dále vyloženo.

I. Cesta ke společenství

[3] Reformačním otcům se z důvodů víry a svědomí nepodařilo zabránit vzájemnému roz­dělení, ač zde byly četné společné prvky, ale také podstatné rozdíly ve způsobu teolo­gického myšlení a církevní praxe. Touto Konkordií zúčastněné církve uznávají, že jejich vzájemný vztah se od dob reformace změnil.

1. Společné aspekty v počátcích reformace

[4] V historickém odstupu je dnes zřetelněji možno poznat, co bylo – přes všechny rozpo­ry – ve svědectví reformačních církví společné: Vyšly z nové, osvobodivé a jistotné zku­šenosti moci evangelia. Reformátoři zastávali poznanou pravdu, a tím se společně dostali do rozporu s církevními tradicemi své doby. Svorně proto vyznali, že život a učení je třeba poměřit původním a čistým svědectvím evangelia v Písmu svatém. Svorně dosvědčili svobodnou a bezpodmínečnou Boží milost v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista; ta platí každému, kdo toto zaslíbení vírou přijme. Svorně vyznali, že praxi a podobu církve je třeba odvodit z jejího pověření svědčit světu, a že slovo Páně zůstává nadřazeno všem lidským pokusům o podobu křesťanské obce. Přitom se společně s ce­lým křesťanstvem nově přiznali k vyznání trojjediného Boha a k vyznání Ježíše Krista jako Boha a člověka, jak je vyjádřeno ve starokřesťanských symbolech.

2. Změněné předpoklady v dnešní situaci

[5] Teologické vyrovnání s otázkami novověku, rozvoj bádání o bibli, hnutí obnovy církve i znovu objevený horizont ekumenický – to vše v průběhu čtyř staletí dovedlo církve vzešlé z reformace k novým formám myšlení a života, jež jsou si navzájem podobny. To vše ovšem s sebou také přineslo nové rozpory, které jdou napříč konfesemi. Kromě toho byly vždy znovu, zvláště v dobách utrpení, činěny zkušenosti bratrské vzájemnosti. tyto všechny faktory, jmenovitě od dob probuzeneckých hnutí, se staly církvím novým podnětem aktuálně vyjádřit jak svědectví biblické, tak i reformační vyznání pro přítom­nost. Na této cestě se naučily odlišovat základní svědectví reformačních vyznání od dobově podmíněných forem myšlení. Vyznání vydávají svědectví o evangeliu jako živém Božím slovu v Ježíši Kristu, a proto cestu k jeho novému odpovědnému dosvěd­čení neuzavírají, nýbrž otevírají a vyzývají po této cestě kráčet ve svobodě víry.

II. Společné pochopení evangelia

[6] V následujících odstavcích popisují zúčastněné církve své společné pochopení evange­lia, jak je potřebné pro zdůvodnění jejich vzájemného společenství.

1. Zvěst o ospravedlnění jako zvěst o svobodné Boží milosti

[7] Evangelium je poselství o Ježíši Kristu, který je spasením světa v naplnění zaslíbení,

daných lidu Staré smlouvy. [8] (a) Reformační otcové vyjádřili své správné pochopení v učení o ospravedlnění. [9] (b) V tomto poselství je Ježíš Kristus dosvědčen

jako ten, který se stal člověkem a v němž se Bůh spojil s člověkem;

jako ten, který byl ukřižován a vzkříšen, který na sebe vzal Boží soud a tak prokázal Boží lásku k hříšníkům

a jako ten, který přijde a jakožto soudce a zachránce vede svět k dovršení.

[10] (c) Svým slovem v Duchu svatém volá Bůh všechny lidi k obrácení a k víře a hříšníku, který uvěří, dává svou spravedlnost v Ježíši Kristu. Kdo složí svou důvěru v evangelium, ten je pro Krista ospravedlněn před Bohem a osvobozen od žaloby Zákona. Žije v kaž­dodenním pokání a obnově a spolu se společenstvím v chvalách Božích a ve službě druhým, s jistotou, že Bůh své království přivede k dovršení. Tak Bůh tvoří nový život a do světa vkládá počátek nového lidství.

[11] (d) Toto poselství osvobozuje křesťany k odpovědné službě ve světě a dává jim ochotu v této službě i trpět. Křesťané poznávají, že Boží vůle obepíná jako požadavek i jako dar celý svět. Zasazují se o pozemskou spravedlnost a o mír mezi lidmi a národy. Proto musí spolu s druhými lidmi hledat rozumná, věcná kritéria a podílet se při jejich uplat­ňování. Činí to v důvěře, že Bůh udržuje svět a v odpovědnosti před Božím soudem.

[12] (e) Tímto pochopením evangelia stojíme na půdě starocírkevních symbolů a přijímáme společné přesvědčení reformačních konfesí, že výlučné prostřednictví spásy v Ježíši Kristu je středem Písma svatého a zvěst o ospravedlnění jakožto zvěst o svobodné Boží milosti měřítkem všeho zvěstování církve.

2. Zvěstování, křest, večeře Páně

[13] Evangelium je základním způsobem dosvědčeno slovem apoštolským a prorockým v Písmu svatém Starého a Nového zákona. Je úkolem církve, aby toto evangelium pře­dávala slovem kázání, zvěstováním jednotlivci a křtem a večeří Páně. Ve zvěstování, křtu a večeři Páně je Kristus přítomen skrze Ducha svatého. Tak se lidem dostává ospravedlnění v Kristu a Pán tak shromažďuje svůj lid. Působí při tom v rozličných for­mách úřadů a služeb, jakož i svědectvím všech údů místní obce.

[14] (a) Křest Křest se vykonává vodou ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Ve křtu Ježíš Kristus člověka, propadlého hříchu a smrti, neodvolatelně přijímá do společenství své spásy, aby byl novým stvořením. Mocí Ducha svatého jej povolává do svého lidu a volá k novému životu z víry, ke každodennímu pokání a k následování.

[15] (b) Večeře Páně Ve večeři Páně vzkříšený Ježíš Kristus dává sám sebe ve svém těle a své krvi, jež byly vydány za všechny, skrze slovo svého zaslíbení s chlebem a vínem. Posky­tuje nám tak odpuštění hříchů a osvobozuje nás k novému životu z víry. Dává nám znovu zakusit, že jsme údy jeho těla. Sílí nás ke službě lidem.

[16] Když slavíme večeři Páně, zvěstujeme Kristovu smrt, skrze kterou Bůh smířil svět se se­bou. Vyznáváme, že vzkříšený Pán je mezi námi přítomen. V radosti, že Pán přišel k nám, očekáváme jeho příchod ve slávě.

III. Shoda ve věci odsudků věroučných bludů v době reformace

[17] Rozpory, které od reformace znemožňovaly společenství mezi luterskými a refor­movanými církvemi a vedly ke vzájemným odsudkům, se týkají učení o večeři Páně, christologie a učení o předurčení (predestinaci). Rozhodnutí otců bereme vážně, ale jsme dnes s to k tomu společně říci toto:

1. Večeře Páně

[18] Ve večeři Páně vzkříšený Ježíš Kristus dává sám sebe ve svém těle a své krvi, jež byly vydány za všechny, skrze slovo svého zaslíbení s chlebem a vínem. Dává sám sebe bez­výhradně všem, kdo přijímají chléb a víno; víra přijímá večeři Páně ke spasení, nevěra k soudu.

[19] Obecenství s Ježíšem Kristem v jeho těla a krvi nemůžeme oddělit od aktu jedení a pití. zájem na způsobu přítomnosti Kristovy ve večeři Páně, který by k tomuto jednání ne­přihlížel, se vydává v nebezpečí, že smysl večeře Páně zatemní.

[20] Kde existuje mezi církvemi takováto shoda, nepostihují již odsudky v reformačních konfesích dnešní pozici těchto církví.

2.         Christologie

[21] V pravém člověku Ježíši Kristu se věčný Syn, a tedy Bůh sám obětoval ztracenému lid­stvu ke spasení. Ve slovu zaslíbení a ve svátosti nám Duch svatý, a tedy Bůh sám, zpří–tomňuje Ježíše jako Ukřižovaného a Vzkříšeného.

[22] Ve víře v tuto Boží sebeoběť v Synu stojíme před úkolem, abychom se zřetelem k dě­jinné podmíněnosti tradičních forem myšlení nově vyjádřili to, co reformovanou tradici vedlo k zájmu na plném zachování jak Ježíšova božství tak jeho lidství a co vedlo tradici luterskou k zájmu na „personální unii“ obého.

[23] Za těchto okolností nemůžeme dnes opakovat někdejší odsudky.

3.         Predestinace

[24] V evangeliu je zaslíbeno bezpodmínečné přijetí hříšného člověka Bohem. Kdo v ně skládá důvěru, může si být jist spasením a velebit Boží vyvolení. O vyvolení je proto možno mluvit jen se zřetelem ke spasení v Kristu.

[25] Víra sice ví ze zkušenosti, že poselství spásy nepřijmou všichni, avšak respektuje tajem­ství Božího působení. Vydává svědectví jak vážnosti lidského rozhodnutí, tak sku­tečnosti Boží vůle ke spasení všech. Biblické svědectví o Kristu nám zapovídá domnívat se, že věčný Boží úradek znamená definitivní zavržení některých osob nebo jistého ná­roda.

[26] Kde existuje mezi církvemi takováto shoda, nepostihují již odsudky v reformačních konfesích dnešní pozici těchto církví.

4.         Důsledky

[27] Kde jsou tato zjištění uznána, znamená to, že odsudky reformačních konfesí ve věci ve­čeře Páně, christologie a predestinace již nepostihují současný stav. Tím neoznačujeme odsudky, jež otcové vyslovili, za nevěcné; tyto odsudky však již nejsou překážkou spole­čenství mezi církvemi.

[28] Mezi našimi církvemi existují značné rozdíly ve formách bohoslužby, v typech zbožnosti, v církevních řádech. Místní sbory často vnímají tyto rozdíly silněji než tra­diční rozdíly v učení. Přesto však, poučeni Novým zákonem a přihlížejíce k refor­mačním kritériím společenství církví, v těchto rozdílech nemůžeme spatřovat faktory, jež rozdělují církev.

IV. Vyhlášení a uskutečnění společenství církví

[29] Společenství mezi církvemi ve smyslu této Konkordie znamená, že církve rozdílných konfesijních pozic si na základě dosažené shody v pochopení evangelia navzájem udě­lují společenství ve Slovu a svátostech a usilují o co největší pospolitost ve svědectví a službě světu.

1.         Vyhlášení společenství církví

[30] Souhlasem s Konkordií vyhlašují církve, ve věrnosti ke svým závazným konfesím anebo s potřebným respektem ke svým tradicím, toto:

[31] (a) Že se shodují v pochopení evangelia, jak je vyjádřeno v části II a III této Konkordie.

[32] (b) Že odsudky, vyslovené v konfesích, nepostihují podle výkladu v části III této Konkordie současný stav učení těchto církví.

[33] (c) Že si navzájem udělují společenství Slova a svátostí. To zahrnuje i vzájemné uznání ordinace a umožňuje intercelebraci.

[34] Tím je vyhlášeno společenství mezi církvemi. Zrušeny jsou roztržky, které tomuto společenství od 16. století stály v cestě. Zúčastněné církve jsou přesvědčeny, že společně mají podíl na jedné církvi Kristově a že Pán je osvobozuje a zavazuje ke společné služ­bě.

2.         Uskutečnění společenství církví

[35] Společenství církví se uskutečňuje v životě církví a místních sborů. Ve víře ve sjednocu­jící moc Ducha svatého vyřizují církve svěřené svědectví a službu a usilují o to, aby nabyté společenství bylo posilováno a prohlubováno.

[36] (a) Svědectví a služba Zvěstování církví nabývá ve světě věrohodnosti, když církve dosvědčují evangelium v jednomyslnosti. Evangelium osvobozuje a spojuje církve ke společné službě. Ta je službou lásky a platí člověku v nouzi a usiluje odstranit příčiny této nouze. Úsilí o spravedlnost a mír ve světě vyžaduje, aby se církve stále více zhoš–ťovaly své odpovědnosti společně.

[37] (b) Pokračování v teologické práci Stávajícím závazným konfesím ponechává Konkordie ve zúčastněných církvích platnost. Nepokládá se za nějakou novou konfesi. Vyjadřuje shodu v ústředních věcech, která umožňuje společenství církví rozdílných konfesijních pozic. Zúčastněné církve se dávají v orientaci svého svědectví a své služby touto shodou vést a zavazují se pokračovat ve vzájemných věroučných rozhovorech.

[38] Společné pochopení evangelia, na němž společenství církví spočívá, musí být dále pro­hlubováno, prověřováno svědectvím Písma svatého a stále aktualizováno.

[39] Je úlohou církví, aby dále pracovaly na zvládání rozdílů, které v církvích i mezi církve­mi trvají, aniž působí rozdělení. K nim patří:

hermeneutické otázky chápání Písma, vyznání a církve;

vztah Zákona a evangelia;

praxe křtu;

úřad a ordinace;

učení o dvou říších a o panství Ježíše Krista;

církev a společnost.

Také problémy, které se nově objevují ve vztahu ke svědectví, službě, řádu a praxi, je třeba vzít na pořad rozhovorů.

[40] Reformační církve se musí na základě svého společného dědictví vyrovnávat s dnešními tendencemi teologické polarizace. Problémy, jež s tím jsou spojeny, zčásti přesahují diference v učení, jež kdysi byly důvodem rozdílů mezi luterány a reformovanými.

[41] Úlohou teologických rozhovorů také bude dosvědčit pravdu evangelia a odlišit ji od de­formací.

[42] (c) Organizační důsledky Vyhlášením společenství církví nejsou nikterak anticipovány právní úpravy jednotlivých otázek mezi církvemi nebo uvnitř církví. Církve však budou při těchto úpravách ke Konkordii přihlížet.

[43] Obecně platí, že vyhlášení společenství kazatelny a stolu Páně a vzájemné uznání ordi­nace se nedotýká předpisů, jež v jednotlivých církvích upravují přijetí do úřadu faráře a výkon služby faráře, ani pravidel sborového života.

[44] Otázka organizačního spojení jednotlivých zúčastněných církví může být řešena jen v situacích, kde tyto církve žijí. Při posuzování této otázky by měla být vzata v úvahu tato hlediska:

[45] V rozporu s povahou vyhlašovaného společenství církví by bylo každé ujednocování, které by omezovalo pluralitu způsobů zvěstování, bohoslužebných forem, církevního řádu a diakonických i společenských aktivit. Na druhé straně však v některých situa­cích, s ohledem na věcnou souvislost mezi svědectvím a řádem, může sama služba církve vyžadovat právní a organizační spojení. Pokud budou z vyhlášeného společenství církví vyvozovány organizační důsledky, nesmí tím být zkrácena svoboda rozhodování církví menšinových.

[46] (d) Ekumenické aspekty Když zúčastněné církve mezi sebou vyhlašují a uskutečňují společenství, jednají ve smyslu svého závazku sloužit ekumenickému společenství všech křesťanských církví.

[47] Své společenství v Evropě chápou jako příspěvek k tomuto cíli. Očekávají, že překonání jejich dosavadního rozdělení bude působit též v konfesijně příbuzných církvích v Ev­ropě i jiných kontinentech a jsou ochotny s nimi společně uvážit možnost společenství církví.

[48] Toto očekávání platí rovněž pro vztah mezi Světovým luterským svazem a Svazem re­formovaných církví.

[49] Doufají také, že jejich společenství dá nový popud pro setkávání a spolupráci s církvemi jiných konfesí. Vyjadřují svou ochotu včlenit své teologické věroučné rozhovory do tohoto širšího horizontu.

(Vyšlo v publikaci „Společné čtení Na každý den“, k dispozici na www.e-cirkev.cz, sekce Duchovní inspirace/Slovo na tento den).

Oslavy 40. výročí podepsání Leuenberské konkordie >>>

 

Související články:

Leuenberg

Kázání generálního sekretáře Společenství evangelických 
církví v Evropě

O leuenberském modelu církevního společenství