Kázání Manfreda Rekowskeho u příležitosti 600. výročí obnovení přijímání podobojí

Kázání Manfreda Rekowskeho u příležitosti 600. výročí obnovení přijímání podobojí

Večerní bohoslužby v kostele u Martina ve zdi v Praze, 12.10.2014

1. Jsme zváni – stůl je již pro nás prostřen.

V dějinách církve byla večeře Páně předmětem mnoha hádek, konfliktů a rozbrojů. To si připomínáme i dnešního dne, když slavíme obnovení večeře Páně podobojí před 600 lety.

Tak by se skoro mohlo zdát, že večeře Páně není ani tak společným stolováním jako spíše, možná především, podnětem a příležitostí k rozbrojům a následným rozchodům. A tu bych chtěl, milé sestry a milí bratři, připomenout, že mnohé, co se Večeře Páně týká, je zcela jednoznačné a jednoduché.

Například toto: že jsme to my, kdo je zván. A že na stole je pro nás prostřeno chlebem a vínem.

Čtení textu kázání: První Korintským 11,23-26

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,

vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“

Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“

Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

2. Jsme hosty a nikoliv hostitelem

Živý a zde přítomný Kristus sám je nám hostitelem. A on je samojediný, jsa hostitelem, kdo určuje pravidla, zasedací pořádek či kdo rozhoduje o tom, kdo se smí hostiny účastnit. Toto bychom si měli vždy znovu připomínat: naše role je rolí hostů, těch, kdo jsou zváni. Umíme se své role přidržet, nebo z ní vypadáváme?

Víme, že se v průběhu dějin církve vyskytovaly mnohé argumenty, jimiž se konfese oháněly – a žádná si nemůže umýt své ruce s tím, že jí se to netýká - a které nám osobovaly roli hostitele. Občas byla na v cestě církve Kristova vůle komolena či převrácena ve svůj opak. Často při tom bylo také zřejmé, že úsilí o nalezení pravdy vždy znovu vede k bojům a konfliktům.

3. Ten, kdo se nechá pozvat, se vždy ocitne v pestrém společenství

Sám hostitel určuje pravidla, zasedací pořádek a přijímací podmínky. Dává nám zcela jasně najevo: Pán Bůh stojí o to, aby byl s námi ve společenství. A to svými činy vždy jasně prokazoval i Ježíš. Vzpomínám nyní například na celníka Zachea. Mnozí si při pohledu na něj určitě říkali: „S tím bych si já nikdy k jednomu stolu nesedl!“ Co však udělal Ježíš? Zve Zachea z jeho izolace do své společnosti, a všem tak ukazuje: on sem patří také! A tu se můžeme poučit: k tomu, abychom vstoupili s Ježíšem ve společenství, nejsou žádné vstupní podmínky a předpoklady. Pán Bůh nám neříká Ty musíš to a to. Ne, on řekne dnes chci k tobě zavítat! A tak Zachea nechá Ježíš zažít nádhernou skutečnost: Tvé činy tě ode mne – a tím ani od Pána Boha – neodloučí.

Také nyní vzpomínám na Poslední večeři, vždyť on tam byl i Jidáš. Ten, který Ježíše zradil. S tím sedět u jednoho stolu? Ježíš však ani takovéto společenství neopouští, nerozpouští. I Jidáše nechává zakusit, Tvé činy tě ode mne neoddělují. A Jidáš tam zůstává.

Večeři Páně slaví její hosté. Hostitelem je však Ježíš. Zváni jsou všichni, ať Zacheus či Jidáš. Nikdo nebude vykázán. Milé sestry, milí bratří, večeře Páně je tedy společenstvím provinivších se dlužníků a hostitele, jenž nikoho z nich nevyhání.

4. Na konci historie oddělení a hříchu je dvojtečka

Vím, že nejde po šesti stech letech teologických sporů o eucharistii – k čemuž patří i spor o vysluhování večeře Páně podobojí – zmáčknout jakési tlačítko „reset“ a rovnou být se všemi těmito historií se táhnoucími otázkami hotovi. Přesto nás však pohled na činy a slova Ježíšova, na jeho život a smrt, pobízí k přehodnocení dosavadních schémat.

Neboť ono nejde věřit v živoucího Krista a zároveň nežít tak, jak on to chtěl, například chovat se k našim bližním jinak, než k němu samotnému. Tento Ježíš z Nazaretu – připomeneme si to ještě při slovech ustanovení – slavil svoji večeři i s tím, který ho zradil. On chtěl a vyhledával společenství s takovými, jimž se člověk normálně raději vyhne. S lidmi, jejichž výpis z trestního rejstříku rozhodně není křišťálově čistý, a ti, kteří jejich blízkost vyhledávali, tak snižovali svoji důstojnost. A tak byl výsledně Ježíš označován za „žrouta a nasávače vína“ a za „kamaráda celníků a hříšníků“.[1] On vyhledával se všemi společenství a nikoho z něj nevyčleňoval.

Tento pohled nazpět k biblickým pramenům, z nichž my zde čerpáme, nám dodává odvahu. Nemůžeme trvale žít s něčím, co se neshoduje s tím, čemu věříme a čemu se odevzdáváme.

Říkáme: „prostíráš pro mne stůl“. Takto si připomínáme, kdo je hostitelem. A přesto chceme sami určovat, kdo je u něho zván a vítán?

Vím, že v těchto otázkách neexistují jednoduchá řešení a zkratky. Nechce se po nás, abychom byli ve svých vyjádřeních radikální či abychom bezdůvodně provokovali. Ale ten, kdo je poslušen svých slov, nás nakonec všechny svolá k sobě. A prostře pro nás stůl. A jím samotným jsme zváni – k jeho stolu a k obrácení.

Sním tedy o tom, že necháme samotného Krista, našeho hostitele, aby naše ekumenické společenství posilnil. Nechme se zocelit k svědectví a službě ve světě. Svět, v němž žijeme, tak moc ekumenické svědectví a službu potřebuje… nerozřezávejme tedy ten ubrus, na němž stojí chléb a víno! Chceme žít v souladu se společenstvím, jejž založil Kristus. A společně věříme, Pane, že Tys i pro nás svůj stůl prostřel. AMEN.

[1] Matouš 11,19: Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“- zde je verš citován v Ekumenickém překladu, v textu samotném jde o doslovnější překlad z němčiny (příp. z řečtiny) – pozn. překladatele.