Husův odkaz viděný současností

Husův odkaz viděný současností

Katolická církev

Ač byl Mistr Jan Hus oficiálním církevním koncilem odsouzen jako kacíř, jeho oběť zůstala v paměti českého národa po staletí zachována. Stal se symbolem pravdy, která není pouhou informací, ale poznáním, jež má hodnotu až i oběti života. Navzdory koncilnímu stanovisku, také mnozí čeští katolíci si Husovy památky nepřestali vážit. Také kardinál Josef Beran, když byl v roce 1963 po své mnohaleté internaci komunistickými úřady konečně propuštěn na svobodu (avšak nesměl se vrátit do úřadu ani do Prahy), na 2. vatikánském koncilu v roce 1965 veřejně doporučil znovu se věnovat Husově památce.

Když papež Jan Pavel II. v roce 1990 po prvé navštívil Čechy, zmínil se také, že nastal čas, aby byla památka M. J. Husa nově zkoumána a aby se zvýraznilo dědictví jeho mravní osobnosti. Byl to překvapivý podnět pro mnohé teology i historiky, nejen české. Začali tedy připravovat obsáhlé mezinárodní symposium. To se uskutečnilo koncem září 1993 v bavorském Bayreuthu. Zúčastnilo se ho – a předneslo referáty – téměř 50 znalců jeho díla, a to evangelických, čs. husitských, katolických i sekulárních a to z Čech, Německa, Polska, Švýcarska, Nizozemí, Anglie, Kanady i Ameriky. Téma znělo Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Společnou snahou všech účastníků bylo překonávat bolestná traumata minulosti, upouštět od stereotypů myšlení i obrazů nepřítele a učinit kroky ke smíření mezi křesťany.

Další důležitý mezník na této cestě bylo mezinárodní symposium v Římě na Papežské lateránské univerzitě. To se uskutečnilo v prosinci před Vánoci roku 1999. V závěru se ho zúčastnil i prezident Václav Havel a papež Jan Pavel II. Papež pronesl při této příležitosti řeč, z níž citujeme:

Jsem vám všem vděčný za to, že jste přispěli k práci ekumenické komise s cílem vymezit přesněji místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve.

Hus je pamětihodnou postavou z mnoha důvodů. Ale je to zejména jeho morální odvaha, která z něj – tváří v tvář protivenství a smrti – učinila postavu zvláštního významu pro český národ, který byl v průběhu staletí také těžce zkoušen.

Dnes, v předvečer Velkého jubilea (konec tisíciletí) cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdělení. 

Rány uplynulých staletí musí být léčeny novým perspektivním pohledem do budoucnosti a nastolením zcela obnovených vztahů. Náš Pán Ježíš Kristus, který je „náš mír“ a „zbořil zeď, která rozděluje“ (Efez 2,14), ať řídí běh dějin vašeho lidu vstříc znovunalezené jednotě všech křesťanů, kterou si my všichni vroucně přejeme pro tisíciletí, na jehož prahu stojíme. 

Václav Havel

Vyňato z jeho řeči při téže příležitosti:

Husovo vroucí, bytostné přilnutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejvnitřnějšího přesvědčení a skutku každodenního života, zůstává trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Velkým vkladem Jana Husa k evropským dějinám byl princip osobního ručení. Pravda pro něho nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se vlastně začala stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její nadčasově zakořeněná odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně. 

Výzva k českým křesťanům

Nedlouho po římském symposiu, na Nový rok 2000 pak vydali kardinál Miloslav Vlk a synodní senior Pavel Smetana Společné prohlášení, které bylo čteno ve všech katolických i evangelických kostelech. V něm sdělují českým křesťanům výsledky tohoto římského symposia spolu s obsáhlejšími citáty obou závěrečných řečníků – papeže i prezidenta. Přiznávají, že M. J. Hus předjímal nejen mnohé z pozdější reformace, ale i z mnohem pozdějšího 2. vatikánského koncilu katolické církve. Vyzývají k hledání ve vzájemné důvěře a k odhodlanému svědectví národu v nastávajícím století. Píší mimo jiné:

Na symposiu se potvrdilo, že se různosti mohou stát podnětem k mnohem hlubšímu, vzájemně obohacujícímu pochopení historické skutečnosti. Ukázalo se jak je možno přistupovat k dějinným traumatům s klidnou věcností, pokorou vůči pravdě, která všechny zavazuje a také osvobozuje. V tomto smyslu by se mohlo stát příkladem pro ostatní českou společnost.

Blahoslav Hájek