Hus, pravda a pravdivost
Hus, pravda a pravdivost
V Evangelickém zpěvníku máme od Jana Husa dvě písně. Píseň 308 vyznává, že Kristus je ve své milosti štědrý a z jeho štědrosti je člověk obohacován. Bydlil s námi ve světě, chce v člověku přebývat, člověk je mu vzácný. Díky vykoupení můžeme vzdorovat zlu a věřit v život věčný. Píseň 259 říká, že křesťan si přeje Kristovu návštěvu a jeho poznání v srdci, chvála Boží vede k radosti a zbavuje žalosti.
Hus konal kázání v Praze, v tehdy nedávno postavené Betlémské kapli – to jméno znamená Dům chleba – v letech 1402 až 1412. V jeho kázání převládalo svědectví o Boží milosti a o Božím zákonu, vysvětloval Písmo, odmítal obchod s odpustky jakoby se Boží odpuštění dalo koupit, kritizoval pyšné boháče a lakomé kněze, odmítal papežství, odmítal svatokupectví, vysvětloval, co je církev, jeho kázání byla prostá a opravdová, srozumitelná. Jeho kázání si vážila královna Žofie, manželka krále Václava IV. a přicházela je poslouchat do Betlémské kaple.
Hus se účastnil veřejného a kulturního života. Na pražské univerzitě byla rozvíjena filozofie a bohosloví a také se na ní rozšiřoval počet českých žáků a učitelů. V té době roku 1409 král Václav IV. svým Kutnohorským dekretem podpořil Čechy na univerzitě třemi hlasy, cizinci dostali jeden hlas a odešli do Lipska. Hus se stal jejím profesorem i rektorem. Měl rozhled po duchovním a církevním dění v Evropě. Přejímal od anglického theologa, oxfordského profesora Jana Viklefa, jeho důraz na Boží zákon podle Písma jako nejvyšší měřítko církve, dále jeho pojetí církve jako souboru vyvolených, kteří patří Kristu, odmítal s ním přepodstatnění chleba a vína při večeři Páně, chléb a víno zůstávají tím, čím jsou, ukazoval na vzor apoštolské církve, brojil proti pokušení bohatství a moci. V roce 1410 arcibiskup Zbyněk vyhlásil papežovu bulu, která odsuzovala Viklefovy spisy a ty byly v Praze spalovány. Hus proti tomu protestoval, byl stižen klatbou a předvolán do Říma, ale neuposlechl a nejel tam.
V roce 1412 se objevili v Praze prodavači odpustků, výtěžek z nich měl jít na válku papeže s neapolským králem. Hus odpustkovou bulu odmítl. Tři mladí muži, Martin, Jan a Stašek, protestovali proti obchodu s odpustky a byli zatčeni. Hus se jich na radnici zastal, ale byli popraveni. V červenci následovala z podnětu papeže ztížená klatba nad Husem a vyhlášení interdiktu, který znamenal zákaz bohoslužeb dokud bude Hus v Praze. Hus se rozhodl k protestu tím, že se odvolal od papeže ke Kristu a své odvolání 18. října 1412 přibil na vrata mostecké brány. V odvolání začíná vyznáním, že Bůh je první a poslední útočiště utlačovaných, opírá se o několik žalmů a proroka Jeremiáše, odvolává se k Bohu a jemu svěřuje svou při. Odvolání končí slovy „svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“ Toto odvolání prolomilo systém kanonického práva a církevní hierarchie, na jejímž vrcholu byl papež a odkázalo přímo ke Kristu, který je rozhodující autoritou pro lidské svědomí, který je nadřazen nad lidi, nad organizaci, nad systém, nad církevní i světské nositele úřadů.
Ještě před svým vyhnanstvím napsal Hus spis Devět kusů zlatých. Varuje v něm před odkládavostí, odmítá sebebičování, pokora znamená umět se pokořit před menším, než jsem já, poslušnost vyjadřuje to, že údové vaši jsou chrámem Ducha svatého, máme vědět, že nyní je čas vzácný, oddanost Bohu znamená, že člověk nepřilne k žádnému stvoření, nemáme nikoho soudit drze, všetečně a křivě, milosrdný skutek je ke cti Boží, člověk stojí sám před Bohem a není reprezentován věcmi.
Hus odchází z Prahy na venkov, pobývá na Kozím Hrádku u Tábora, pak na hradě Krakovci u Rakovníka. Kázal pro lidi, kteří za ním přicházeli, a v dopise Pražanům z roku 1412 píše: „a za mne Boha proste, aby mně žádoucí v hlásání slova svého zdar dáti ráčil na všech místech, kde nutnost toho vymáhati bude, v obcích, v městech, v dědinách, na hradech, na polích, v lesích, kdekoli mohu prospívati, aby ve mně slovo Boží nebylo potlačováno“.
V knížce O sedmi smrtelných hříších jmenuje pýchu jako povýšenost, závist když je někdo jiný v něčem vyšší, hněv tajený a vypuštěný, lenost v roztržitosti a tesknosti, lakomství v koupi za lacino na draho, lakotu v přejídání, smilstvo z prázdnosti, kdy nebezpečně sláma leží vedle ohně.
Jiná jeho knížka je Provázek třípramenný a těmi prameny jsou víra, naděje a láska. Pro víru je první věcí pravda, jež je osvícením duše. Víra je kořen v srdci a vyznání víry je ovoce v ústech. Naděje je čekání budoucího blahoslavenství a ne budoucí psoty. Láska v protivnostech trpí, ve štěstí skrovní, v tvrdých věcech sílí, zboží chudým šíří, mezi bližními radost, mezi falešnými stráž drží a trpělivě činí. V tom všem trvá prosba ke Kristu: táhni mne za sebou.
Další jeho kniha je Výklad vyznání, desatera Božích přikázání a modlitby Páně.
Napsal na konci roku 1412 spis Dcerka neboli O poznání cesty pravé ke spasení. Napsal ji pro své posluchačky, pro dceru svého předchůdce Tomáše ze Štítného, která dívky shromažďovala ve svém domě v Praze k ručním pracem, k vyučování a ošetřování nemocných. V té knize píše o sebepoznání, o poznání svědomí, které nemá být ani příliš široké ani příliš úzké. Píše o pokušení, které dlí v myšlení a varuje před samotou a tesklivostí, odmítá utěšení ve smilstvu. V pokání má člověk probrat aspoň kratičce každý den. Važ důstojenství duše své, ona je modlitebným místem. Na věčnosti bude svrchovaná svoboda věčné radosti.
V roce 1413 napsal Knížky o svatokupectví, v nichž říká, že svatokupectví jest svaté věci kupování, je to zlé přivolení k směně duchovní věci za neduchovní. Hus odmítá kupování církevních funkcí penězi a připomíná ze Starého zákona služebníka Géziho, jenž si vyžádal od Námana dary za uzdravení prorokem Elizeem, který dary odmítl a z Nového zákona Šimona, který nabídl peníze apoštolům, aby vzkládáním rukou mohl také zprostředkovat dar Ducha svatého.
Husova Postila (slovo pochází z latinského post illa verba, po těch slovech, rozumí se slovech Písma) je sbírkou jeho kázání.
Nejvýznamnější Husův spis má název je O církvi (De ecclesia), je z roku 1413. V něm silně navazuje na oxfordského reformátora Viklefa. „Církev je souhrn všech předurčených ke spáse, které Kristus vykoupil svou krví, aby byla jeho slavným dědictvím.“ Vedle nich jsou předzvědění, nepraví, kteří církev zneužívají. „Kristus je skálou a Petr je vyznavač pravé skály. Kristus zbudoval církev na sobě vírou, nadějí a láskou. Proto věříme a doufáme v Krista a nikoli v Petra. Jediný Kristus je výhradním základem církve.“ Hus upírá papežům jejich nárok, že oni jsou tou skálou nebo základem, na němž církev stojí. Tím narušil celý autoritativní systém církve a na koncilu mu to kardinálové vytýkali především. Kritiku papežství zde Hus vyslovoval v situaci, kdy v církvi byli tři papežové, v Římě to byl Řehoř XII, v Avignonu Benedikt XIII, a koncil v Pise zvolil Alexandra V. A když ten zemřel stal se jeho nástupcem Jan XXIII. Právě kostnický koncil měl trojpapežství odstranit. Proti závěru, že se všechno lidské stvoření musí pod ztrátou spásy naprosto podrobit římskému veleknězi, Hus píše, že není jiného takového velekněze kromě samotného Pána Ježíše Krista, našeho velekněze. Hus také znovu připomíná své odvolání k hlavě církve, k Pánu Ježíši Kristu. “Neboť on sám svrchovaněji než kterýkoli papež rozhoduje při, poněvadž se nemůže ani mýlit, ani nemůže odepřít spravedlnost tomu, kdo o ni oprávněně prosí, ani nemůže, platí-li jeho zákon, odsoudit člověka, aniž si to zasloužil.“ Připomíná, jak se vzepřel nařízení o odpustcích vyhlášených bulou papeže Jana XXIII. “Město Řím není apoštolskou stolicí do té míry nezbytnou, že by se bez ní církev Ježíše Krista nemohla obejít.“ Odmítá poslušnost papeži. Vyjadřuje se odmítavě ke klatbě, sesazení, interdiktu a také ke svatokupectví. Spis o církvi je kritický, ostrý i útočný a vyjadřuje podstatu Husova zápasu o to, kdo je rozhodující autoritou nad člověkem, svědomím, církví. Je to Kristus sám, on je ta pravda a nikoli papež a kardinálové. Spis o církvi byl hlavním argumentem koncilu proti Husovi a kvůli němu byl odsouzen.
Koncem srpna 1414 se Hus rozhodl jet na koncil do Kostnice. Na hradě Krakovci v září a začátkem října 1414 si připravil pro jednání koncilu tři spisy a 11. října vyjel s doprovodem z hradu Krakovec.
Je to Řeč o míru. Mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctnostech. Duchovenstvo má vytvářet mírové vztahy poddaných. Je to ostrá řeč proti zločinům duchovenstva, které selhávalo. Mír světa je klidné uspořádání časných věcí, potřebných k životu, jejich užívání nemá být narušovano poruchami. Hus odmítá pokrytectví a ctižádost, vyzývá k trpělivosti. Čerpá z Viklefa, Bernarda z Clairvaux a z Augustina. Bernard píše o hnilobném slizu v těle církve, o těch kdo slouží antikristu a Hus jej cituje: „Odtud uzdy, sedla ostruhy – samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerstrví a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné spíže a říhavost z přejedení a přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz.“ Petr se neprocházel ozdoben drahokamy a v hedvábí nejezdil na bílém koni. Zlí pastýři místo světla vyzařují nejčernější tmu, místo životodárného tepla ničivý a smrtící mráz, jsou zhoubci světa. Původem všeho zla je kurie, která takové pastýře ustanovuje udílením obročí. Tak vzniká stísnění a okleštění církve. Mír je psancem a výsledkem je zatracení duší.
Dále spis O postačitelnosti zákona Kristova. Hus se pokouší podrobit svou při Kristovu zákonu a považuje za svou povinnost jej obhajovat. Zákon v pravém smyslu slova je pravda řídící člověka k dosažení blaženosti. Zákon Kristův sám o sobě dostačuje ke správě církve bojující. Kéž on nás učiní účastníky vykoupení, očistí od nepravostí, ozdobí ctnostmi, osvítí naši chápavost a rozohní naši lásku.
Třetí spís má titul Řeč o víře. Je trojí rozlišení víry: v Boha, Bohu a Boha. Víra v Boha nepřipouští věřit v člověka. Nemáme věřit ani v blaženou Pannu ani v žádného svatého, nýbrž toliko v Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Ani církev není předmětem víry. Církev je souhrn všech předurčených, obecenství svatých. Štít víry může mít trojí vadu – proděravělost, chatrnost, převrácenost. Je třeba lid učit, aby věřil toliko v Boha a ne v blaženou Pannu, ani ve svaté, tím méně v papeže nebo v jiné preláty, poněvadž nejsou Bůh ani v církev. Nevěříme v církev, ale věříme církev.
Římský a uherský král Zikmund, bratr českého krále Václava IV, pozval Husa na koncil do Kostnice u Bodamského jezera v jižním Německu při hranicích Švýcarska. Hus se vydal se svým doprovodem na cestu z hradu Krakovce 11. října 1414, ale bez Zikmundem slibovaného glejtu, který měl zajišťovat jeho bezpečný návrat. V doprovodu byli Husovi přátelé Václav z Dubé a Jan z Chlumu, dále v něm byl zástupce pražské univerzity Jan Kardinál z Rejnštejna a také bakalář Petr z Mladoňovic, který měl psát deník. Výpravu předjel biskup Jan z Bořečnice, který varoval před kacířem Husem. 3. listopadu 1414 přijeli do Kostnice, kde další Husův pověřenec připravil pro Husa bydlení u zámožné vdovy Fídy v ulici svatého Pavla. 5. listopadu přivezl Václav z Dubé od Zikmunda glejt, který ovšem nestačil na pravomoce koncilu. 6. prosince byl Hus uvězněn v žaláři dominikánského kláštera v temné a vlhké kobce. Zikmund po příjezdu do Kostnice žádal kardinály, aby Hus byl propuštěn, ale neuspěl. Žádal pro Husa veřejné slyšení. Husa velmi poškodïl jeho bývalý přítel Štěpán z Pálče, který pro vyšetřovatele vypsal z Husova spisu o církvi 42 článků. Hus k nim píše své prohlášení a obhajuje své zásady. V dopise přátelům po 8. červnu 1415 Hus píše: „Páleč v největší nemoci přišel ke mně do žaláře a takto mne pozdravil u přítomnosti komisařů ´Nepovstal nebezpečnější kacíř nad tebe od narození Kristova mimo Viklefa.´“ Hus byl ve vězení vyslýchán právě také kvůli navazování na Viklefa, kvůli odporu k odpustkové praxi a kvůli odvolání ke Kristu. Hlavními odpůrci Jana Husa byli kancléř pařížské univerzity Jan Gerson a kardinálové Francouz Petr d´Ailly a Ital Zabarella. Hus ve vězení trpěl záchvaty žlučníku, zvracením a horečkami. Vyšetřovatelé vyslýchali Husa ve vězení, mezi nimi také cařihradský patriarcha Jan. Z vězení Hus podpořil úsilí Jakoubka ze Stříbra o vysluhování z kalicha, tedy podobojí způsobou. Hezky mu napsal:“Milý Kubo, nekvap s tím, až já se, dá-li Bůh, vrátím, chci věrně pomoci toho.“ Dopis se však dostal do rukou nepřátel a ti jej připojili k obžalobě. Zikmund také přikázal přemístit Husa lodí do hradu Gottlieben, ale později se už od něho odvrátil a přenechal ho koncilu. V dubnu se dostavil do Kostnice mistr Jeronym pražský, aby se Husa zastal, vracel se do Čech, ale byl zatčen a vrácen do Kostnice, žalářován a po roce popraven.
Tři veřejná slyšení byla 5., 7. a 8. června, Hus obhajoval své myšlenky, vysvětloval, byl ochoten se dát poučit, ale neustupoval. Stále šlo o jeho názory ze spisu o církvi, třeba o kritiku kardinálů, když nežijí podle příkladu Kristových učedníků, dále, že se zastával kacířů, že před trestáním mají být nejprve poučeni. Jednalo se také o to, kdo je hoden být králem před Bohem. Vyšetřovatelé ho přemlouvali, byl žádán, aby se podřídil koncilu. Byl ochoten se podrobit, bude-li usvědčen z bludů, ale to se nestalo, protože své myšlenky nepovažoval za bludy. Odmítal odpřísáhnout, to jest odříci se bludu dříve drženého, protože bludy nedržel. A tak neustoupil. Říkal, že články uváděné proti němu byly nesprávně vybrány anebo že jde o články falešné. Hus píše 10. června 1415:“Psal jsem tento list v žaláři v okovech, očekávaje nazítří odsouzení k smrti, s plnou nadějí v Bohu, že neustoupím od Boží pravdy a že bludy, které proti mně křiví svědkové dosvědčili, neodpřísáhnu.“
Hus také požádal, aby za ním přišel Páleč, chtěl se mu zpovídat. Nakonec se vyzpovídal jinému mnichovi. Ale Hus píše: „Páleč přišel a dosti plakal spolu se mnou, když jsem ho požádal, aby mně odpustil, jestliže jsem jaké slovo hanlivé mu řekl a obzvláště, že jsem ho nazval lhářem ve spise. Také jsem mu pravil, že on jest všeho ´slédníkem´, a on nepopřel“. Slédník znamená slídič. Po koncilu se Páleč ani nemohl vrátit do Čech a žil v Polsku.
Koncil 6. července formálně vyslovil rozsudek smrti. Petr z Mladoňovic podává zprávu o závěrečném jednání. Byly předloženy články proti Husovi i jeho poznámky. Když byl předložen článek o církvi jako sboru vyvolených, Hus odpovídal. Petr z Mladoňovic píše:“ Když pak odpovídal, tehdy mu kardinál cambraiský (Petr d´Ailly) řekl: „Mlčte, dobře potom najednou na všechny odpovíte.“ A mistr Jan odpověděl: „A kterak mám na všechny najednou odpovídati, když si nemohu najednou všechny pamatovati?“ Když tedy se opět pokoušel na jiné sobě vytýkané tamže předčítané odpověděti, povstav kardinál florentský (Zabarella) mu pravil: „Mlč teď! Vždyť jsme tě již dostatečně slyšeli“ A opět povstav, pravil sluhům: „Nařiďte mu, aby mlčel.“ A mistr Hus sepjav ruce vysokým hlasem prosil, řka: „Prosím pro Boha, slyšte mne, aby se tito, kteří stojí okolo, nedomnívali, že jsem držel bludy, vždyť potom se mnou učiníte, co vám bude libo.“ Když však mu bránili, aby nic nemluvil, anebo aby neodpovídal na to, co mu bylo vytýkáno, poklekl, sepjal ruce a pozdvihnuv oči k nebi velmi zbožně se modlil, svoji při Bohu, nejspravedlivějšímu soudci, poroučeje. A to opětovně tehdy činil“. Tak podává zprávu Mladoňovic. Dále mu vyčítali, že se odvolal k Bohu, odsuzovali to jako blud. K tomu Hus připojil: „A ustavičně tvrdím, že není bezpečnějšího odvolání než k Pánu Ježíši Kristu, který se nedá pohnouti křivým darem nebo oklamati falešným svědectvím, dávaje jednomu každému, co si zasloužil.“
Na popravišti se Hus modlil slovy: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a pro kázání tvého svatého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti.“ Ještě na hranici řekl: „Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání, a všech jiných mých skutků nebo písem, bylo, abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladu svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.“ Na hořící hranici prosil Hus Boha o smilování. Tělesné pozůstatky biřici roztloukli, znovu spálili, i jeho oděv a obuv. Popel odvezli k řece Rýn a hodili do vody.
Hus chtěl zůstat věren poznané pravdě a to byla pravda Páně. Všechny jednotlivé zápasy proti odpustkům, proti svatokupectví, proti papežství a kardinálům mají svůj zdroj v uznání nadřazené autority Ježíše Krista jak ji vyčetl ¨z Písem svatých. Pravdivost a věrnost pravdě se osvědčuje v jednotlivých situacích, v řeči i skutku, v setkáních a polemikách, v utrpení a nadějích, ale má svůj původ v Kristu, v základní pravdě Boží, která zavazuje člověka k tomu, aby žil s poctivým a věrným svědomím v jednotlivých situacích a v měnících se poměrech a nevzdával se svého přesvědčení, nevzdával se poznané pravdy. Husova důslednost je v tom, že se nedal nalomit kompromisy a strachem o život. Naopak byl ochoten za poznanou pravdu Páně obětovat vlastní život a to v popravě tak hrůzné a děsivé. Jistě si také uvědomoval, že odvoláním a popřením svého přesvědčení by si nepomohl, jeho věznitelé by ho do Čech určitě nepustili, ale odklidili ho do některého kláštera někde v cizině. A tam by se osamělý Hus trápil výčitkami, že nevydržel, selhal a podrobil se církevním hodnostářům a neobhájil poznanou pravdu Páně, natrvalo poškodil své svědomí a zklamal ty, kteří na něho mysleli a jemu důvěřovali.
Svému příteli Janu z Chlumu napsal: “O nejsladší Kriste, táhni nás za sebou, poněvadž, když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovati.. Dej statečného ducha, aby byl pohotov, a je-li tělo mdlé, nechť předchází, prostředkuje i následuje tvá milost, protože bez tebe nemůžeme nic činiti a obzvláště pro tebe na smrt ukrutnou jíti. Dej Ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom za tebe nasadili nejtrpělivěji a s radostí život svůj.“
Jan Hus byl bohoslovec Boží milosti, která člověka táhne stále kupředu.
Přednáška na kurzu laiků v Janských lázních 1. 5. 2015, pořádaném odborem synodní rady ČCE.
Jan Čapek
Prameny: Husovy spisy a dopisy. Literatura: F. Šmahel, Husův proces v Kostnici (1988), A. Molnár, L. a N. Rejchrtovi, Slovem obnovená (1977), L. Rejchrt, Taková dlouhá cesta (1992).