Archivní NEJ: Nejmenší knihou v naší sbírce je kniha modliteb

NEJmenší knihou v naší sbírce je kniha modliteb Vstupování vroucí duše a neb Vzdychání k Ježíši trůnu milosti od Ahasvera Fritsche z roku 1676 a dále „špalíček“ s názvem Nábožných křesťanů ruční knížka z roku 1773. Obě knihy měří na výšku pouhých 8 cm. 

„W. G. G. [We Gménu Gežjsse] Wstupowánj wraucý dusse a neb Wzdýchánj swatá k Gezjssj trůnu milosti“ od Ahasvera Fritsche vydané roku 1676 v Münsterberku, tj. v dnešních Ziębicích v jihovýchodním Polsku. Kniha má na výšku 8 cm (pravítko je zde mírně posunuté). Dochoval se pouze svázaný knižní blok bez desek.

Formátově se jedná o tzv. šestnácterky (16°) vzniklé čtyřikrát na výšku přeloženým archem s 16ti potištěnými listy v tiskařské složce. Strany jsou označeny signaturami A8+B8, tedy značkami určujícími pořadí listů. Šestnácterka je typická pro drobné tisky 18. a 19. století. 

„Nabožných křestianůw ručnj knjžka, kteraž w sobě obsahuge modlitby wraučne; prosby a žadostj neypronjkawegssj; tak tež y pjsničky nabožne. A nynj po pate pro čest a chwalu božj wydana, přehljdnuta a rozmnožena,“ vyšlo roku 1773.  Přední deska není spojena s knižním blokem. Na přídeští je zápis tužkou odkazující na číslo knihy v tzv. Knihopisu a dále zápis o dárcovství knihy: „Od ses.[try] Šestákové“, která působila jako účetní v Kanceláři synodní rady /dnes ÚCK/.

Ahasver Fritsch (1629–1701) byl německý právník, básník a autor hymnů v období baroka (na jeho texty skládal hudbu např. J. S. Bach). Velmi zajímavý fakt o něm je, že se jako první právní vědec zabýval nebezpečím ovlivňování lidí tiskem. 

V našem exempláři je poznámka „Dar z Myslibořic“. Pravděpodobně je dárce totožný se sociálními ústavy myslibořickými (sirotčincem, dětským domovem, starobincem a ústavem pro nemocné) založenými ve 20. letech 20. století, předchůdci dnešního tamějšího střediska Diakonie ČCE. 

O oblibě druhého citovaného tisku svědčí to, že do Tolerančního patentu (1781) vyšel celkem šestkrát. Následovala vydání 1781 a 1782. Ve vydání z roku 1716 je uveden jako nakladatel Václav Kleych. Ten stál pravděpodobně spolu s tiskařem Michalem Hartmannem za prvními čtyřmi vydáními tohoto titulu mezi lety 1709–1729. Václav Kleych (1682–1737) patřil mezi pobělohorské exulanty, působil v Žitavě, kde vydával a distribuoval českou nekatolickou literaturu, byl též překladatelem a také autorem duchovních písní. Michal Hartmann (1650–1733) byl původem Němec a působil jako tiskař a knihkupec v Žitavě v letech 1674–1733.

Naše vydání z roku 1773 je v pořadí páté. V knize nejsou nakladatelské údaje. Snad proto, že se jedná o tzv. špalíček kolportovaný za protireformace do českých zemí. Tyto malé knihy osmerkového a menšího formátu bývaly svázány do nenápadné tmavohnědé vazby podobající se polínku, což umožňovalo jejich snadné ukrytí např. ve velkém kabátě s mnoha vnitřními kapsami. 

Kniha se dostala do naší sbírky darem od sestry Jarmily Šestákové (1910–1992), diakonky a účetní v Kanceláři synodní rady, tedy dnešní Ústřední církevní kanceláři. 

Srovnání obou knížek. Za to, že Ruční knížka působí jako větší, může její rozsah, má totiž téměř dvojnásobek listů.

V rukopisné části knihovny Ústředního archivu se od roku 2023, jako depozitum bratra synodního seniora Pavla Pokorného, nachází opis vydání „Nábožných křesťanů ruční knížky“ z roku 1729, které přepsal v roce 1792 Jakub Rydl z Bohuslavic. Stejným rokem je datovaná na přední desce také vazba této rukopisné knihy. 

Titulní strana rukopisného opisu knihy „Nábožných křestianůw Ručni knižka kteráž w sobě obsahuge modlitbi wrucne prosbi a žadosti negpronikawiegši. … Leta Pane 1792 přepsane ode mě Jakuba Rydly z Bohuslawic.“ Jedná se o opis 4. vydání tohoto titulu, který vyšel roku 1729.A Z knihy byla opsána pouze část, a to modlitby. Rukopis uložil jako depozitum v knihovně Ústředního archivu synodní senior Pavel Pokorný.   A Číslo v Knihopisu K04114. Viz aleph.nkp.cz.

Poslední strana rukopisu „Nábožných křesťanů ruční knížky“ s lidovou malůvkou. Jedná se o závěr modlitby „Když hodiny bijau“.

Ještě něco málo k distribuci zapovězených knih, o níž víme např. z editovaných dobových protokolů z výslechů tajných nekatolíků. Překupníci knih buď své zboží přímo prodávali anebo směňovali knihu za knihu či naturálie. K tomu druhému docházelo spíše na venkově, kde výtisk/naturálie nahrazovaly nedostatek oběživa. Třetím způsobem bylo zapůjčení knihy k jejímu opisu, což podporovalo šíření myšlenek, obsažených v opisovaných dílech, daleko lépe a v širším prostoru.¹

[1] Marie-Elizabeth DUCREUX, Čtení a vztah ke knihám u podezřelých z kacířství v Čechách 18. století, Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis. Příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy 32, 1992, s. 58. TÁŽ, Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století, in: Česká literatura doby baroka. Sborník k české literatuře 17. a 18. století, Praha 1994, s. 67.

text: M. Fůrová (Ústřední archiv ČCE)