Vzpomínka na Lydii Roskovcovou

Naše maminka Lydie se narodila v domě, který si několik let před tím v tehdy vznikající nové střešovické zástavbě nechali postavit její rodiče. Na tomto místě prožila téměř 90 let svého života.

Oba její rodiče byli děti z evangelických far. Otec, Josef Bohumil Souček, který pocházel z pražské fary u Klimenta, byl druhým tajemníkem synodní rady a soukromým docentem na teologické fakultě. Matka Ruth se narodila na faře v Libenicích, kam si její otec, farář Jan Pípal, přivedl manželku ze svého působení mezi českými emigranty v americké Nebrasce. Tato americká babička pak jako vdova dožila ve Střešovicích, odkud udržovala písemný kontakt se svými příbuznými za oceánem, a na mladou Lydii – jak už to u prarodičů bývá – měla významný vliv. Péči o udržování kontaktu s příbuznými, i s těmi velmi vzdálenými, pak také po své babičce a matce převzala.

Po ukončení povinné školní docházky Lydie vystudovala gymnázium. Nej­prve Na Hládkově, ale v posledním ročníku musela kvůli nepřízni tamních, komunisticky angažovaných učitelů přestoupit na gymnázium Jana Nerudy, kde přece jen mohla v roce 1955 odmaturovat. Chtěla se stát učitelkou, ale její kádrový profil, pošramocený povoláním jejího otce, tehdy už profesora novozákonní biblistiky na teologické fakultě, i jejím vlastním neskrývaným aktivním životem v církvi studium na Pedagogické fakultě vylučo­val. Vzhledem k jejímu výtečnému prospěchu a k nedostatku uchazečů ji však přijali na Matematicko-fyzikální fakultu UK, kde vystudovala obor fyzika pev­ných látek.

Za studia se o prázdninách se skupinou svých spolužáků, do níž patřil i její budoucí manžel Vladimír Roskovec, ráda vydávala na horská putování do Beskyd či do Tater.

Studium Lydie zakončila v roce 1960 a nastoupila do nově vzniklého Fyzikálního ústavu ČSAV, do oddělení dielektrik a polovodičů. Věnovala se tam zkoumání optických vlastností nitridu hliníku a nitridu gallia. Publikace, na nichž se podílela, získaly významný mezinárodní ohlas: byl to průkopnický výzkum, z něhož později vzešly polovodičové lasery a světelné diody, jež jsou dnes stále rozšířenějšími zdroji světla všude okolo nás.

V dubnu 1964 se provdala za Vladimíra. Svatba to byla „pořádná“, konala se na třikrát: nejdřív na radnici a pak zvlášť v katolickém a evangelickém kostele. Takové byly tehdy počátky ekumenismu, 2. vatikánský koncil v té době zrovna zasedal. Rozhodně ekumenické však bylo to manželství, v němž se narodili tři synové: Jan, Jakub a Ondřej. Přesvědčená evangelička spojila svůj život s přesvědčeným katolíkem a svou křesťanskou víru spolu žili (řečeno s chalcedonským vyznáním) „nesmíšeně, a přece neodděleně“. Bylo to i pro nás, jejich děti, bezděčné, ale o to přesvědčivější svědectví o tom, že křesťanství se žije vždy v nějaké konkrétní formě, verzi, ale nemusí a nemá na ni být omezeno.

Převážně své rodině a fyzice se maminka věnovala až do počátku 90. let minulého století, kdy odešla do důchodu, jakmile mohla – čímž si rozvázala ruce pro službu v církvi. Aktivní členkou svého církevního sboru v rodných Střešovicích byla ovšem i před tím, do tamního kostela chodila s rodiči doslova od jeho postavení (byla o 3 roky starší), ale postupně začala přijímat odpovědnost v různých funkcích. V roce 1978 byla poprvé zvolena presbyterkou (v předchozím staršovstvu byla náhradnicí), v roce 1990 pak kurátorkou a tuto službu zastávala 21 let, do konce roku 2011. Působila také v seniorátním výboru pražského seniorátu a v roce 1997 byla na šestileté období zvolena synodní kurátorkou, po boku synodního seniora Pavla Smetany. Oba na dobu spolupráce v lecjak nesnadné službě vrchních představitelů církve vzpomínali s velkým uznáním jeden pro druhého. Ve funkci synodní kurátorky vykonala mimo jiné řadu cest do zahraničí, zřejmě zvlášť silný dojem na ni udělala návštěva presbyterní církve na Tchai-wanu v roce 2002, jež jí umožnilo poznat život křesťanů v kultuře utvářené jinou myšlenkovou tradicí. Osm let (1994–2002) jako šéfredaktorka vedla časopis Český bratr.

Výrazným životním předělem, který si sama stanovila, byl rok 2011, v němž oslavila, ještě v plné síle, 75. narozeniny. Ke konci tohoto roku rezignovala na funkci kurátorky a presbyterky, učinila určité pořízení ohledně svého pohřbu a svému sboru věnovala kroniku, v níž podle archivních dokumentů vylíčila jeho dějiny od počátku v roce 1923.

Bylo jí nicméně dopřáno ještě dalších 15 let života, z nichž převážnou část prožila ještě stále v relativním zdraví, jež jí umožňovalo činorodou účast na životě své rodiny i sboru, který pro ni vždycky představoval širší rodinu. Ve sboru i v rodině se účastnila různých setkání, některá sama pořádala a do paměti jejich účastníků se zapsala i svým kuchařským a cukrářským uměním. Ještě mohla i cestovat a letní dobu trávit s manželem a občas i vnoučaty na chalupě v Jizerských horách, kde to měla od mládí ráda a kde až do posledních let ostražitě sledovala úrodu rybízu, z něhož vyráběla výbornou zavařeninu. Dočkala se i pravnoučat – a mezi nimi nakonec i té holčičky, kterou si do té doby marně přála nejdřív jako dceru a posléze jako vnučku.

To už však byla upoutaná na lůžko a celkově zesláblá. Závěr života pro ni byl těžký, zvláště svou délkou. Cítili jsme, jak ztrácí trpělivost sama se sebou. Díky vytrvalé péči svého manžela a svého nejmladšího syna a jeho rodiny však mohla dožít doma, na místě, z něhož se, jak říkávala, „celý život nehnula“. Setrvávala přitom ve víře, jež je zároveň i naší nadějí, že „zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“ (Žd 13,14).

Zemřela pokojně, ve středu 7. října dopoledne.

Jan Roskovec

ℹ️ Článek: Zemřela bývalá synodní kurátorka Lydie Roskovcová