Únorové číslo časopisu Český bratr je on-line

„Jak poznávat Boha? V únorovém čísle si pokládáme tuto těžkou, možná až troufalou otázku. Jak můžeme vůbec Boha poznávat? Naší ambicí samozřejmě nebylo podat čtenáři zaručený recept na to, jak zjistit, co je Pán Bůh zač, kde si na něj počíhat. Bůh je tajemství, a je tedy v celosti nepoznatelný, nezachytitelný a nepopsatelný. I přesto ale můžeme jeho přítomnost zřetelně zažívat a cítit,“ píše v úvodníku šéfredaktorka.

Výběr zajímavých článků, které v únorovém čísle naleznete, nabízíme níže.

Rozhovor s rabínem Davidem Maxou

David Maxa se narodil v Bratislavě, za své druhé rodiště ovšem považuje Prahu. O židovskou tradici se začal zajímat ovlivněn vyprávěním svého otce, operního pěvce Hynka Maxy, který přežil holokaust. Po studiu judaistiky a religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy David Maxa studoval v rabínském semináři Abraham Geiger College v Postupimi, v rámci studií strávil také rok na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě. V roce 2020 byl ordinován rabínem. V současnosti vede progresivní židovskou komunitu Ec chajim („Strom života“) v Praze, kterou v roce 2019 spoluzaložil. V rámci Federace židovských obcí v ČR působí také v Liberci a Děčíně. Kromě toho se aktivně zajímá o mezináboženský dialog. Za svoji snahu na poli prevence antisemitismu získal v roce 2021 Cenu Miroslava Petruska. Od roku 2023 je člen představenstva Světové unie progresivního judaismu.

V našem časopise se letos zabýváme pojmy křesťanské víry. Kdybyste měl vybrat několik nejdůležitějších pojmů židovské víry, které by to byly a proč?

V první řadě je třeba říct, že judaismus není možné charakterizovat pouze slovem víra, protože kromě ní může být židovství v různé míře též národem, tradicí, způsobem života, kulturou, soustavou zvyků a hodnot. Žid může být člověk svým způsobem vlastně i bez toho, aby věřil v Boha. Hovoříme-li však o židovství jako o náboženské tradici, pak je nedůležitějším pojmem Tóra, protože její studium je zdrojem inspirace k naplnění života Boží vůlí. A jak říkají rabíni, Tóra lze shrnout v jedné větě následující formulací: „Nedělej svému bližnímu to, co nechceš, aby dělal on tobě. To je celá Tóra, zbytek je komentář, jdi a uč se.“ První věta je vlastně komentářem k Leviticu 19,18: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Tóra je podle staré rabínské moudrosti jedním ze tří pilířů, na kterých stojí celý svět. Ty dva další jsou avoda, jak se v hebrejštině nazývá modlitba, a gmilut chasadim, skutky milosrdenství. Žid by měl nejen studovat Tóru a modlit se, ale také to vše uvádět v realitu dobrými činy. K dalším důležitým pojmům nepochybně patří slova šabat (den odpočinku), micvot (přikázání), tefila (modlitba), cedaka (charita), cherut (svoboda), mišpacha (rodina) a erec Jisra’el (izraelská země).

Zjevuje se Bůh i dnes?

Touto otázkou se ve svém textu zabývá Ondřej Kolář.

V evangelické tradici převládá názor, že Bůh se sice „mnohokrát a mnohými způsoby“ (Žd 1,1) zjevoval v biblických dobách, ale poté se odmlčel, a jediný způsob, jak k nám dnes promlouvá, je skrze slova Bible, tedy pouze zprostředkovaně. Odmítavý postoj vůči soukromým zjevením Ježíše či Marie, jak se s nimi setkáváme zejména v katolickém prostředí, je považován za součást evangelické identity. (Pro úplnost dodejme, že ani v katolické církvi nemají soukromá zjevení obecnou závaznost a nikdo není povinen jim věřit.)

Bůh na tisíc způsobů

Ekumenický pohled teologa a pedagoga Evangelické teologické fakulty Filipa Outraty.

Když se řekne „Bůh“, vypadá to na první pohled jako něco jasně definovaného, jako nějaká skutečnost, jejíž definice zní „nejvyšší, transcendentní bytost, k níž se člověk vztahuje prostřednictvím náboženství“. Jenže taková definice vlastně reálně neexistuje, protože každé náboženství si Boha definuje po svém. Proto je mnoho různých teologií, ale není mnoho různých chemií či biologií. Tyto teologie se v mnohém navzájem podobají, někde se překrývají, ale zůstávají jedna od druhé odděleny. Znamená to, že mají každá odlišný předmět, tedy že je množství Bohů (či bohů)? Mají se k sobě jako jednotlivé vědní disciplíny – mohou se navzájem někde stýkat, navzájem obohacovat, ale každá má své vlastní hřiště? Nebo můžeme logicky předpokládat, že transcendentní skutečnost je jen jedna, a proto musí být jedna celková teologie?

Rozhovor s Ruth Konvalinkovou, ředitelkou Filipky, o novém evangelickém gymnáziu

Letos v září nastoupí studenti na nové gymnázium, o které se rozšiřuje Škola příběhem – církevní základní škola, známá pod jménem Filipka, která je jednou z osmi škol zřizovaných Českobratrskou církví evangelickou (podrobně jsme se jim věnovali v loňském roce v pravidelném seriálu). Svým způsobem to bude první evangelické gymnázium od té doby, co na začátku protireformace musela své školy zavřít Jednota bratrská. Z mnoha lidí, kteří na realizaci gymnázia pracují, jsme k rozhovoru vybrali ředitelku Ruth Konvalinkovou, absolventku Filozofické a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a dříve učitelku češtiny a výtvarné výchovy na významném brněnském gymnáziu „Jaroška“ (tř. Kpt. Jaroše), zakladatelku a současnou ředitelku Filipky.

Co vás vedlo k tomu, že jste se Filipku rozhodli rozšířit i o gymnázium?