Smlouva s Apoštolským stolcem má chránit náboženskou svobodu

Co je konkordát?

Konkordát je mezinárodní smlouva, kterou vláda daného státu uzavírá s Apoštolským stolcem, totiž papežstvím jakožto institucí, nadanou mezinárodněprávní subjektivitou. Konkordát se tudíž – lidově řečeno – uzavírá s ústředím římskokatolické církve (zaměňovat Stát Vatikánského města s Apoštolským stolcem je chyba, protože jde o dva samostatné subjekty mezinárodního práva, které spojuje – krom jiného – osoba papeže). Pravidelným obsahem konkordátů je od II. vatikánského koncilu (1962 – 1965) zásadně ochrana individuální a kolektivní náboženské svobody.

Jednání o smlouvě mezi Apoštolským stolcem a Českou republikou mají svou historii: myšlenka uzavření nové mezinárodní smlouvy se zrodila v r. 1997 během návštěvy papeže Jana Pavla II. Konkordát byl skutečně sjednán a v r. 2002 i podepsán, avšak v r. 2003 Poslanecká sněmovna nevyslovila souhlas s ratifikací smlouvy. Od r. 2022 probíhají jednání o úplně nové smlouvě.

Konkordát s Apoštolským stolcem uzavřely všechny země, s nimiž Česká republika sousedí; v Německu uzavírají tyto smlouvy i jednotlivé země. Z dalších evropských zemí, které konkordáty uzavřely od II. vatikánského koncilu, jmenujme např. Španělsko, Itálii, Maltu, Maďarsko, Chorvatsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Slovinsko, Portugalsko, Bosnu a Hercegovinu nebo Albánii (z mimoevropských např. Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii, Brazílii, Tunisko, Maroko či Kazachstán). Je zřejmé, že v mnoha těchto zemích tvoří katolíci menšinu obyvatel.

Jakou má konkordát právní sílu?

Bude-li konkordát se souhlasem Parlamentu ratifikován a vyhlášen ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (na rozdíl od konkordátu z roku 2002), stane se mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy a v případě rozporu se zákonem bude mít před zákonem aplikační přednost. Jelikož je obsahem konkordátu úprava náboženské svobody, ratifikovaný a vyhlášený konkordát bude v právním řádu České republiky plnit význam speciální lidskoprávní úmluvy.

Stát uzavírá konkordát s katolickou církví. Není to diskriminace jiných církví a náboženských společností?

Je přirozené, že předmětem právní úpravy konkordátu jsou vztahy mezi katolickou církví a státem – orgán žádné jiné církve totiž mezinárodněprávní subjektivitu nemá, a nemůže proto uzavírat mezinárodní smlouvy. V demokratickém právním státě, který se neztotožňuje s žádnou církví (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a uznává rovnoprávnost všech náboženských společenství (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny), však na práva zakotvená v konkordátu „dosáhnou“ všechny registrované církve a náboženské společnosti, které jsou v konečném důsledku institucionálním projevem individuální náboženské svobody jednotlivců.

Jinými slovy: práva, která konkordát potvrdí katolické církvi, mohou uplatňovat všechna náboženská společenství v České republice. V oblasti českého právního řádu uzavření konkordátní smlouvy paritu náboženských společenství nenarušuje, ale posiluje.

Je vůbec nutné konkordát uzavírat?

Konkordát by neposílil pouze paritu církví a náboženských společností, ale posílil by též princip právní jistoty, který Parlament čas od času narušuje. Mezinárodní smlouvu nelze měnit bez souhlasu druhé smluvní strany (tj. Apoštolského stolce), a proto by konkordát zajistil všem věřícím a všem církvím a náboženským společnostem individuální i kolektivní náboženskou svobodu se všemi důsledky bez ohledu na měnící se složení vlády, Poslanecké sněmovny či Senátu. Jistotu, kterou – „běžný“, nikoliv ústavní – zákon zajistit nemůže.

(Listina základních práv a svobod ve svých čl. 15 a 16 zakotvuje pouze několik elementárních práv plynoucích z individuální i kolektivní náboženské svobody. Pomyslný katalog práv věřících a jejich náboženských společenství je doslova roztroušen v mnoha zákonech a právních předpisech nižší právní síly.)

Přinese konkordát nějaké zásadní změny?

Nepřinese, ale řadu věcí zpřesní. Nevyjasněných vztahů mezi náboženskými společenstvími a státem totiž zůstává mnoho. Vždyť i působení náboženských společenství ve veřejných institucích – kaplanství – je zakotveno v dohodách uzavíraných mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví na jedné straně a příslušným resortem na straně druhé bez jednoznačného právního základu, což je stav naprosto neudržitelný. Konkordát by to mohl konečně změnit.

Co vlastně konkordát obsahuje?

Text smlouvy se skládá z preambule a 16 článků, z nichž tři poslední obsahují závěrečná ustanovení s předmětem smlouvy nesouvisející. V preambuli je krom jiného zdůrazněn závazek katolické církve podporovat a rozvíjet ekumenický a mezináboženský dialog. První dva články smlouvy rekapitulují obsah čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod; nad rámec těchto ustanovení je však v konkordátu výslovně uvedeno, že součástí náboženské svobody je i právo vyznávat svou víru charitativní činností (čl. 1 odst. 1).

Ustanovení dalších článků zdůrazňují právo jednotlivců odmítnout vojenskou službu či v mezích platných zákonů uplatnit výhradu svědomí ve zdravotnictví (čl. 3), ochranu zpovědního a obdobného tajemství (čl. 4), možnost uzavřít manželství formou církevního sňatku (čl. 5) a právo zřizovat církevní právnické osoby (čl. 6). Smlouva dále vyzdvihuje význam vzájemné spolupráce státu a církve při ochraně kulturního a archivního dědictví (čl. 7). Několik po sobě následujících článků smlouvy zakotvuje práva jednotlivců přijímat duchovní péči v zařízeních sociálních služeb (čl. 8), ve zdravotnických zařízeních (čl. 9), ve věznicích a obdobných zařízeních (čl. 10), v ozbrojených silách (čl. 11) a bezpečnostních sborech (čl. 12).

Konečně čl. 13 vůbec poprvé zakotvuje možnost orgánů státu uzavírat s církvemi a náboženskými společnostmi, tj. i s Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví, dohody o duchovní službě ve veřejných institucích, což je zavedená praxe sahající až do r. 1994. Právě toto ustanovení je nejzásadnější novinkou, kterou konkordát přináší. Jinak více méně rekapituluje práva věřících a náboženských společenství rozesetá po různých zákonech, tu a tam je zpřesňuje, avšak prostředky mezinárodního práva jim poskytuje vyšší právní ochranu.

Plné znění podepsané smlouvy v českém jazyce je k dispozici zde.

S případnými dotazy, které souvisí s tématem konkordátu nebo aktuální právní úpravy ochrany náboženské víry či postavení církví a náboženských společností v ČR, se lze obracet také na právní oddělení církevního ústředí Evangelické církve. 

autor: Adam Csukás; foto: ilustrační