Reportáž: Synod v Jižní Koreji a pohled do té Severní

My a korejská presbyterní církev

Presbyterní církev je naším partnerem již dlouhá léta a vazbu vytváří hlavně korejský sbor, který se každý týden schází v kostele U Jákobova žebříku. Žitá česko-korejská ekuména je tam příkladná a s korejskými přáteli máme mnoho společného. Proto se také zveme vzájemně na synody.

Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu v roce 2022 projevili Korejci mimořádný cit a nabídli velkorysou finanční pomoc pro sbory, které přijaly ukrajinské přátele. Bez nároku na cokoliv zpět, poslali velmi rychle velký dar a jak jsem se sám přesvědčil, trauma z útlaku, napadení a rozdělení, jsou velkou korejskou bolestí. Ale k tomu později.

Ukrajinské uprchlíky máme ve sborech stále, proto jsme letos velmi vděčně přijali další velký dar na pokračování financování této práce a to na tři roky. Osobně jsem v Soulu podepsal za církev Memorandum, které dar stvrdilo. I to byl účel cesty, vděčně poděkovat za podporu, která je opravdu velká. Ale nejen to.

Podpis memoranda po podpoře práce ČCE s ukrajinskými uprchlíky, Soul	Synod korejské církeve, 1500 delegátů, Soul	Martin Balcar s modlitbou při bohoslužbách, Soul

Několik čísel ...

Korejská presbyterní církev (PCK) má 2,2 milionu členů rozdělených do 69 „prebyteries“ – což jsou malé senioráty. Synod se schází každý rok a má zhruba 1500 delegátů, z nichž mým odhadem 90% tvoří muži a všichni do jednoho jsou přítomni v tmavě modrých úhledných oblecích s kravatou. Ženy pak (znovu dle pozorování) výhradně v modrém kostýmu. Uvědomil jsem si, proč máme někdy pocit, že jsou lidé v Koreji stejní. Mezi synodály totiž nenajdete nikoho s vousem ani s dlouhými vlasy. A k tomu stejná barva obleku. Ale jsou každý jiný. Ty, které poznáte v minutovém rozhovoru, už najdete vždy velmi rychle.

Většinu synodálů tvoří poslanci mezi 50 – 70 lety, mladších je mizivě málo. Synod je na naše poměry bouřlivější, před budovou probíhají malé protesty s transparenty, letos se jeden z nich týkal sporu pastora s pastýřskou radou za herezi. Demonstranti žádali rezignaci pastýřské rady. V průběhu synodu jsou též možné – pro nás neobvyklé – protesty, například někdo povstane a začne skandovat s typickým pokynutím ruky, aniž by byl předsednictvem umlčen. To by asi u nás neprošlo...

Každý rok volí synod zástupce moderátora (de facto synodního seniora), který nebo která po roce střídá synodního seniora. I proto je na synodu i 30 bývalých synodních seniorů, mezi kterými jsem našel výhradně muže. Bohoslužby jsou velkolepé, s parádní hudbou a obřími pěveckými sbory s vysokou kvalitou nastudování i zpěvu. Zpívali jsme i jednu korejskou tradiční "evangelickou lidovku", kterou přikládám a můžete si jí zkusit zahrát. Je hezká.

Korejská populární evangelická ...

Ze synodu jsou vydávány papírové noviny a pro mě raritou jsou květinové dary připomínající obří smuteční věnce. Každá korejská církev z ekumény zasílá tuto obrovskou kytici z plastových květin jako pozdrav synodu.

Kuloáry synodního jednání, Soul	Květinové pozdravy z jiných korejských církví	Ekumeničtí hosté, Soul

My, jako hosté synodu a bylo nás kolem třiceti, jsme se jednání synodu příliš neúčastníli. Byli jsme však na zahajovacích bohoslužbách a pak v průběhu synodu na ekumenických, kde každý host připravil část liturgie. Protože se celé jednání překládá do angličtiny, korejštiny a znakového jazyka, je vše připravené na slovo předem a připadla mi čest přednést připravenou modlitbu za mír a sjednocení, což je v Koreji denní chléb.

Korejská církev vznikla z popudu misionářů, zvláště z Anglie a Skotska. V kostelích tak nejdete pro nás neobvyklá muzea s prvních kufrem, dýmkou, brýlemi. Možná stejně jako u nás v kostelích najdete často zaprášenou Husovu či Masarykovu bustu, Komenského obraz loučení na Růžovém paloučku nebo plakát cest apoštola Pavla... 

Církev řeší velký odliv lidí, protože mladí nepřicházejí a po letech růstu církev klesá.

Korejský smutek 

Z mnoha setkání a návštěv míst bylo zjevné, že korejská společnost prožívá dvě velká a dosud nevyřešená traumata. Tím prvním je japonská okupace spojená se zvěrstvy zvláště vůči ženám na konci druhé světové války. Byli jsme přítomni demonstraci, kterou již řadu let každou středu v poledne konají aktivisté před japonskou ambasádou v Soulu a dožadují se omluvy armády za příkoří na konci druhé světové války. V současnosti žije posledních 5 přeživších, k omluvě však nedošlo. Po Soulu tak nejdete několik bronzových soch děvčete/ženy s květinami. Všechny připomínají utrpení žen.

Každostředeční demonstrace na podporu zneužitých žen, Soul	Socha dívky/ženy, jedna z několika v Soulu	Podobná socha dívky/ženy, Demilitarizované pásmo

Druhým traumatem je rozdělení ostrova a vztah k Severní Koreji. Ze Soulu je to na hranice zhruba 30 kilometrů a rozdělení je propsáno všude. V skoro každé přímluvné modlitbě, v každé rodině. V politice, kde jedni obviňují druhé z kolaborace se Severní Koreou. A nakonec i vstup do demilitarizovaného pásma, o kterém bude ještě řeč. Po letech oteplení před zhruba deseti lety, kdy dokonce v příhraničním městě Kesong vznikla společná ekonomická zóna, je dnes naděje na usmíření a spojení daleko nižší. A Korejci to vědí. 

Církev se též hodně angažuje v pracovním právu. Korea je vyspělá, nicméně za cenu pro nás velmi drsných pracovních podmínek. Osmihodinová pracovní doba je zde i prý díky církvi. Proto jsme navštívili jedno z křesťanských center v Soulu, kde pomáhají pracovníkům a kurýři rozvážející jídlo si zde mohou dát českého šlofíka. Církev jim poskytuje úlevu a podporu ve formě právních služeb a tlaku na vládu.

Na "pohled" do Severní Koreje

Váhal jsem, jak využít volný den před odletem. Vztah se Severní Koreou i vše, co se děje kolem hranice, mě léta zajímá a v předchozí práci v Amnesty International jsem za vězněné pořádal akce. Proto jsem využil možnosti doslova za pár korun jet na den do demilitarizovaného pásma. Je to ze Soulu asi 30 kilometrů a pásmo začíná na konečné stanici metra. Já jel s agenturou autem v malé skupině.

K mému překvapení a trochu zklamání jsem zjistil, že je nás tam ten den několik tisíc a ne všichni sem jedou se zájmem o druhou stranu, ale spíš berou akci jako výlet do ZOO. Pro mě podobné dilema, jako ježdění do Terezína, kde se protínají smutné osudy, bolest s atrakcí. Nebudu to ale soudit.

Do pásma, které tvoří z obou stran hranice dva kilometry, je možné jet pouze s předem nahlášeným pasem a v jednom z oficiálních autobusů, kterých jsou zde stovky. Agentur je mnoho a stačí si vyhledat "DMZ". Po prohlídce vojáky je možné vidět tzv. Třetí tunel, observatoř a Most Svobody. Zvláště Třetí tunel, který byl vykopán ze Severní Koreje v sedmdesátých letech, zřejmě jako snaha o vytvoření cesty k přepadení Soulu, je působivý a ukazuje celou pitoresknost režimu. Těch paradoxů je tam ale daleko víc. Průvodkyně, která jezdí do pásma denně již patnáct let vypráví, že nám vše nemůže celé ukázat na mapách, protože to na nich není zobrazeno. Tak se koukám na naše české mapy.com a tam je vše z obou stran hranic vykresleno do největšího detailu. Průvodkyně je v šoku a aplikaci si stahuje... Zpívám si pak po zbytek cesty "tam kde hynuli sobi...".

Freedom Bridge - místo předání 13 tisíc válečných zajatců Korejské války, Munsan	Pietní místo, Freedom Bridge, Munsan	Freedom Bridge, Munsan

Pohled do Severní Koreje mrazí. Desítky dalekohledů umožňují nahlédnout do světa, který je ... vlastně jaký? A při ladění objektivu si kladu otázku, zda je to celé správné takhle je za čarou sledovat. Pozorovat lidi na polích, kteří orají s volem, vidět vesnice s moderními domy...ale bez oken, protože to je kulisa pro diváka. Stávám se na chvilku součástí absurdního divadla uvozeného pohledem na vysokou jihokorejskou vlajku, kterou ale převyšuje o 30 metrů vyšší severokorejská. A to tu naštěstí ani z jedné strany neburácí tlampače s propagandou. Tak se jen tiše modlím a přemýšlím, co je špatného na tom, že za půl hodiny pozorování a přejíždění po široké krajině vidím jen jedno auto. Je tam naprostý klid? Jaký klid? Klid?

Stará observatoř umožňující pohled do Severní Koreje, dále se již fotit velmi přísně nesmí

O to větší náraz je návrat do pulzujícího panelákového patnáctimilionového Soulu. Jedinou odpovědí je následné čtení historie Koreje a snaha ještě více porozumět traumatům, motivům, včetně chyb, které umožnily, že toto celé vzniklo. V kontrastu s absurdním a nelidským systémem Severní Koreje mě ale hodně rezonuje velké rozdělení jihokorejské společnosti na bohaté a chudé, kde mizí střední třída. Nikde to není ideál. My do problematiky jihokorejské společnosti můžeme malinko nahlédnout přes filmy jako je Parazit nebo i zvláště mladým známou Hru na oliheň (Squid Game). 

Poděkování korejcům a vděčnost 

Tak se vracím s mnoha otázkami, které se vztahují i k naší společnosti. Jsem velmi vdečný za vztah s korejskou církví, se kterou máme mnoho společného, ale i mnoho rozdílného díky místům, kde žijeme. Právě zrcadlo vztahů je dobrá možnost uvědomit si, čeho se držet a co hledat. U mě je to vděčnost za svobodnou zem s vysokým podílem těch, co nemají málo, ale ani přehnaně moc. 

A děkuji Pánu Bohu za nás i za korejské přátele.