Letní dvojčíslo časopisu Český bratr je online
Letní dvojčíslo časopisu Český bratr se věnuje tématu „Přes hranice“. Dostupný je již také v online verzi. Přinášíme přehled zajímavých článků k tomuto tématu, které v časopise najdete.
Letošní letní dvojčíslo časopisu Český bratr se věnuje tématu „Přes hranice“. „Překročit hranici ke druhému někdy není jednoduché. Občas ale stačí jen takhle málo – natáhnout ruku. Příkladem nám v tom může být Ježíš, který mezilidské hranice překračoval. Úplně obyčejně: otevřeností, milosrdenstvím, láskou," zamýšlí se v úvodu šéfredaktorka Adéla Rozbořilová.
Níže nabízíme výběr zajímavých článků, které v nejnovějším vydání časopisu naleznete.
Rozhovor se superintendentkou Ivanou Procházkovou
Kdy nás hranice chrání, a kdy se z nich stává vězení? Proč Ježíš společenské konvence překračoval? Jak se dělá ekumena v době války a proč bychom lidi neměli redukovat na jejich politické či sexuální nálepky, jsme si povídali s Ivanou Procházkovou, hlavou Evangelické církve metodistické (ECM) v Česku.
Všichni přirozeně toužíme po bezpečném prostoru, kde nám bude dobře. Je potřeba hranice držet, nebo je máme překračovat?
Myslím, že určitý pocit bezpečí je přirozenou touhou jednotlivce i komunity. Kultura přijetí, ideál otevřenosti mohou být s bezpečím ale občas
neslučitelné. Tzv. „bezpečný domov“ budujeme např. tím, že postavíme ve světě, který není a nikdy bezpečný nebyl, dům: zdi, střechu,
do dveří vsadíme zámek a na okenice namontujeme petlice. Abychom se cítili v bezpečí, chceme mít otevírání a zavírání dveří a oken
pod kontrolou. Nechceme bydlet na nádraží. Na druhé straně ale ani v ponorce. Budovat tzv. zdravé hranice, které chrání, ale nejsou zdí s ostnatým drátem. Aby mohl vzkvétat život, je třeba, myslím, někdy hranice držet a jindy je překračovat. Umění, zápas, kouzlo a dynamika života je v hledání, kdy a v čem hranice držet a kdy je překračovat.
Bořil Ježíš hranice, nebo je spíš posouval? I o tom si s Ivanou Procházkovou povídal Martin Sabo.
Na hranice i za ně
Možná ten příběh znáte, možná ne. Před osmi lety jsem do Ústí přišel jako „celocírkevní kazatel“. Sbor tu vymizel. Skořápka s farou, dvěma kostely ve špatném stavu a hrstka seniorek s „nedělním“ vztahem. Provoz stál na externistech ve správní komisi a zajistit pravidelné bohoslužby se snažili lidé i ze Slezska. Senior na mé instalaci nazval Ústí „nejhorším sborem v církvi“. Nikdo mu neodporoval.
Rozhovor s výpomocným kazatelem Františkem Čunderlíkem
V letošním celoročním seriálu představujeme výpomocné kazatele a kazatelky naší církve. Tentokrát jsme vyzpovídali pracovníka v radiokomunikacích Františka Čunderlíka
Jak se zrodil nápad, že se chcete teologicky vzdělávat, když jste s tím kdysi začal?
K návratu k úvahám k teologii mě tak trochu motivovala moje žena farářka. Původně jsem jí nehodlal takzvaně lézt do zelí, ale postupně se ukázalo, že není tak špatné, když je nějaký náhradník v případě, že farářka onemocní, ztratí hlas nebo musí s dítětem do nemocnice. A druhým faktorem podle mě bylo, že od mých teologických studií uplynulo už mnoho let. Za tu dobu člověk tak nějak dozraje, na mnoho věcí získá jiný názor a uspořádá si nově své priority.
Celý rozhovor Daniely Ženaté nabízíme zde.
Rozhovor s novou správkyní tábora v Bělči Kateřinou Tesařovou
Tábor Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí vede od května nově Kateřina Tesařová. Na nové působiště přichází z ekonomické sféry, kde se věnovala administrativě a financím. I když se sama nepovažuje za věřící, s Bělčí ji pojí silné osobní pouto. Pozemek, na němž tábor stojí, původně patřil jejímu prapradědečkovi. Na co by chtěla ve své funkci navázat a co považuje za největší výzvu?
Jaká byla vaše cesta k roli správkyně? Co vás přivedlo k rozhodnutí se o tuto práci ucházet?
K rozhodnutí ucházet se o pozici správkyně mě přivedlo především silné citové pouto k tomuto místu. Běleč znám dlouhá léta a nebylo mi lhostejné, že v poslední době, alespoň po vizuální stránce, působila zanedbaně. Vnímala jsem to jako příležitost přispět k tomu, aby místo znovu získalo svou energii a důstojnou podobu.
Co Kateřina Tesařová považuje za největší výzvu v novém zaměstnání? A na co se v Bělči naopak těší? Dozvíte se v rozhovoru zde.
Pod Rozsíčkou mezi lesy...
Dnes jsou tu jen prázdné louky a hluboké lesy. Nic nenasvědčuje tomu, že právě tady, v romantické krajině u Sázavy, se začal psát příběh, který ovlivnil životy celých generací evangelíků. Trávit léto na evangelickém táboře chtějí lidé všech věkových kategorií i dnes. A to i navzdory široké nabídce volnočasového vyžití a spíše skromnému vybavení tábora.
Délku historie blažkovského letního střediska prozrazuje letopočet 1956 na fasádě budovy kuchyně. Ovšem jeho kořeny musíme hledat ještě o 10 let dříve a o 30 km vzdušnou čarou západněji. Právě tam, na louce u řeky Sázavy, v r. 1946 vzniklo Středisko biblických kursů „Sázava“. Podrobnosti o historii obou tábořišť se dnes můžeme dozvědět i díky synovi jednoho ze zakladatelů, Janu Vondrovi mladšímu, který z podkladů z pozůstalosti po otci a ze vzpomínek účastníků uspořádal dvě knihy (Sázavský deník, 2009 a Blažkovský deník, 2019). Tam lze najít spoustu dalších souvislostí, které se do tohoto článku nevejdou.
Přečtěte si víc o táboře na Blažkově, od jehož založení letos uplynulo 70 let.
Kompletní obsah Českého bratra č. 7+8/2026 naleznete zde.
Již nyní je letní dvojčíslo k dispozici také na webu časopisu, kde je možné si je také zdarma stáhnout ve formátu PDF.
Fotografie převzaty z časopisu Český bratr. Jednotlivé zdroje jsou uvedeny v článcích na webu časopisu.