Letní dvojčíslo časopisu Český bratr je online

Výběr zajímavých článků, které v letním dvojčísle naleznete, nabízíme níže.

Dvojrozhovor s bývalým vězněm Jaromírem Daleckým a vězeňským kaplanem Pavlem Kočnarem

Jaromír Dalecký se narodil v Praze, je vyučený elektrikář, tuto práci vykonával po dobu devíti let, čtyři roky potom pracoval ve firmě svého otce. Ve vězení strávil 14 let, z toho šest let ve věznici Vinařice, kde hojně navštěvoval tamního kaplana Pavla Kočnara. Propuštěn byl před šesti lety. Nyní žije v Liberci, získal práci u staveb silnic a je spokojen. 

Pavel Kočnar pochází z Českých Budějovic, vystudoval elektrofakultu na Vysoké škole elektrotechnické a strojní v Plzni, později ještě bakalářský program „teologie křesťanských tradic“. V rámci své rodiny se hlásil k Církvi bratrské, avšak asi v roce 1995 se stal členem Českobratrské církve evangelické. Pavel pracuje už dvacátý rok jako vězeňský kaplan, v naší církvi působí také jako výpomocný kazatel. Je podruhé ženatý, má tři děti a tři vnoučata.

Ještě je tu otázka, jak se s hříchem vyrovnat. Ptala bych se na pokání, ptala bych se na zpověď – nechybí nám v ČCE? A jak je těžké dnes vinu přiznat? 

Jaromír: Já jsem se s vírou poprvé setkal až ve Vinařicích, když jsem začal chodit tady za panem kaplanem. A tam jsme dostali takový sešitek, byly v něm verše ze Starého i z Nového zákona, k tomu takové krátké úryvky, a já jsem si tam vždycky napsal, co jsem ten den udělal špatně. Snažil jsem se o tom přemýšlet – jak to napravit. Dělal jsem to tak asi tři měsíce, čili jsem tam postupně napsal asi 90 věcí. A prosil jsem o odpuštění. Je to pokání? 

Pavel: Já bych řekl, že zpověď nám chybí. Ale přitom není to tak, že bych si běžně říkal – teď bych se potřeboval vyzpovídat. Ostatně jistý druh zpovědi máme – vyznání hříchů před večeří Páně. Ale není to individuální a není to svátost jako u katolíků – „svátost smíření“ – to je hezké. Můžeme jít za farářem, ale možná se ostýcháme. Aspoň já. Pro mě je to velmi osobní, citlivá záležitost. Zásah do soukromí. Což je asi chyba. Takže ano, zpověď mi chybí. 

Více v rozhovoru, který vedla Jana Plíšková. 

Instantní návod na odpouštění v praxi

... v tomto článku bohužel nenajdete. Inspirativní zamyšlení nad tím, jak proces odp(o)uštění funguje, jak dlouho to trvá a jakou roli v tom hrají emoce, však ano. 

Dávno předtím, než je na řadě odpuštění, se stane něco. Událost. Může to být slovo, rozhovor, čin, akt, něco, co někdo udělal, nebo neudělal. A mně to něco udělalo. Bolí mě to nebo mě to zlobí. Zlobím se, pištím nebo se jinak prožívám a dávám se najevo. Tohle je první dobré místo: Ta chvíle mezi „je mi mizerně, nevím proč“ až ke stavu „je mi mizerně, protože mě něco bolí nebo zlobí“. Pištění stejně jako jakýkoliv jiný projev toho, že se něco děje, je zpráva o mně. Dávám najevo, že se mi něco děje. Jsem vlastníkem svých emocí. 

Píše odbornice na slovo vzatá, psychoterapeutka Petra Michalová.

Na návštěvě v brněnském a libereckém seniorátu

V celoročním seriálu o seniorátech Českobratrské církve evangelické dáváme zaznít hlasům z jednotlivých regionů, ale také chceme podpořit myšlenku celocírkevního společenství. Letní dvojčíslo nabízí – jak jinak – dvojitou porci, proto tentokrát zavítáme hned do dvou seniorátů.

Brněnský seniorát představí jeho senior Filip Keller v rozhovoru s Danielou Ženatou.

Vědí lidé ve sborech, k čemu je seniorát dobrý?

Je to jistě různé, ale spíš asi ano. Pořádají se seniorátní setkání, na která lidi jezdí, takže vědí. Je pravda, že tradiční seniorátní konference jsou v poslední době navštěvovány méně, ale je to asi tím, že nabídka je obecně obrovská. A pak hlavně presbyteři dobře vědí, k čemu seniorát je, když potřebují něco vyřídit: volit faráře, pomoct s nemovitostmi, opravami a podobně. V rámci seniorátu máme e-mailovou konferenci, přes kterou posíláme informace a pozvánky na různé seniorátní i nadsborové akce, takže všichni vědí o tom, co se děje jinde. A v tom je skryto, že víme o sobě vzájemně i o seniorátu jako celku. Organizujeme také seniorátní neděle – jednou ročně, dřív obvykle v červnu, od loňska jsme je přesunuli na září – setkání takového festivalového typu. Dopoledne společné bohoslužby a pak různý program: přednášky, dílny, program pro děti… na celý den. A lidé z menších sborů, kde tolik věcí nemají, rádi jezdí, aby se potkali s dalšími lidmi z okolních sborů. 

Život libereckého seniorátu představí Filip Susa, Zdeněk Zezula, Jakub Hála a Marta Ježdíková. 

V libereckém seniorátu se žije dobře. Nejsme velký seniorát, mezi faráři panují dobré vztahy, presbyteři se znají napříč celým seniorátem, přibývají další výpomocní kazatelé. Máme jednoho vězeňského kaplana, budeme mít i jednoho vojenského a máme více nemocničních. Dlouho platilo, že jsme byli plně obsazeni, nemáme dlouhodobě neobsazené sbory. Situace se však vyvíjí a uvědomujeme si, že změny jsou nevyhnutelné. Především je nás málo, v současnosti máme osm sborů a na několika sborech je kazatel povolán na snížený úvazek.

Noc kostelů opět lámala rekordy

A nabídneme ještě také ohlédnutí za letošní Nocí kostelů, které se tradičně účastní i naše sbory. Do některých z nich se společně podíváme.

Hudební vystoupení, komentované prohlídky, program pro děti, výstavy, přednášky i modlitby, ale i další zajímavý program nabídl 16. ročník ekumenické Noci kostelů, který se konal 7. června 2024. Dosud býval ústředním motivem Noci kostelů citát z Bible, obsahující slovo „noc“. Od letošního ročníku se organizátoři rozhodli koncepci pozměnit a citát nahradit volnějším tematickým zaměřením. Pro rok 2024 zvolili téma „Srdce“. 

Více v přehledu, který připravila Adéla Rozbořilová.

Kompletní obsah Českého bratra č. 7+8/2024 naleznete zde.

Již nyní je letní dvojčíslo číslo k dispozici i na webu časopisu, kde je možné si je také zdarma stáhnout ve formátu PDF.