Konference o duševním zdraví v církvi nabídla odborné pohledy i prostor pro sdílení

Někdy stačí docela málo. Prostý zájem. Přání k narozeninám. Uši ochotné k slyšení… I tak by se zjednodušeně dal vyřídit vzkaz těch, kdo se potýkají s duševní nemocí nebo i jen s přechodnými psychickými obtížemi a s nimiž se potkáváme ve sborech ČCE. Ten vzkaz platí vlastně pro všechny jejich (naše) blízké. Protože v této oblasti není žádné „oni“ a „my“. Cítíme-li se dnes psychicky zdraví, zítra nebo za měsíc to může být jinak. I proto se toto důležité téma rozhodla Evangelická církev zvednout a připravila celocírkevní konferenci o duševním zdraví. 

Konala se 19. září v sále vinohradské evangelické fary a její první ročník měl motto „Spolu na cestě“. Účastnila se jí asi padesátka lidí, nejen z ČCE. Prvním z řečníků byl farář a psycholog Ivan Ryšavý, který na několika příkladech přiblížil hlavní znaky některých docela běžných nemocí či poruch osobností a současně upozornil, že věci mohou být i jiné, než se na první pohled zdají. Že je třeba znát souvislosti a není úkolem lidí v církvi se vzájemně diagnostikovat. Je ale dobré o lidské psychice něco málo vědět, abychom v té nejlepší víře naopak druhým jejich situaci ještě nezhoršili.

Podpora může mít různé podoby

Utrpení, které člověk s psychickými problémy zažívá, může být někdy obrovské a může člověka doslova oddělit od jeho okolí neviditelnou, a přitom velmi hlubokou propastí. Může způsobit, že člověk od sebe druhé lidi odpuzuje, uzavírá se do vlastního světa. Nakonec může nemoc a její prožívání způsobit i to, že se člověk z našeho zorného úhlu úplně ztratí a ztratí se i ze života sboru. Přesněji řečeno, způsobí to nemoc spolu s naším nezájmem, strachem, předsudky, odsudky, neochotou akceptovat jinakost…

Potvrdili to mimo jiné i tři odvážní účastníci konference – studentka a student teologie a dlouholetá pracovnice církve, kteří se přišli o zkušenosti s vlastní duševní nemocí s ostatními podělit. Šlo o diagnózy posttraumatická stresová porucha, hraniční porucha osobnosti a paranoidní schizofrenie. Podle jejich slov oni sami měli v této oblasti spíš štěstí, protože se jim kromě nezbytné odborné pomoci dostalo i přijetí, pochopení a povzbuzení v jejich sborech. Každý přitom vzhledem ke svým potížím potřeboval něco trochu jiného, jinou formu podané ruky, jiný způsob laické bratrské podpory. 

Otevřeně a bez předsudků

Ptejme se, mluvme spolu a poslouchejme se, radil také druhý z řečníků konference, Stanislav Turek, kouč, mediátor a odborník na tzv. otevřený dialog, což je respektující přístup k lidem v závažné psychické krizi a také k jejich rodinám. Tento přístup má původ ve Finsku a v posledních letech se rozšířil i do dalších částí světa. Pohledem otevřeného dialogu je krize vždy záležitostí vztahů, ne jedince. Člověk není, nebo by neměl být, izolovaný – tím spíš člověk v církvi. Do pomoci se má proto zapojit celá síť vztahů, jíž je součástí. A jeho názor na to, jak krizi překonat, má mít váhu. Důležitá je také včasnost pomoci. 

O možných špatných vlivech náboženství a církví na psychicky nemocného člověka pak hovořil religionista a psychoterapeut Jiří Motl. Nepoučené rady v kostele mohou bránit nemocnému ve vyhledání odborné péče, podporovat ho v nezdravých vztazích, zvyšovat tlak na jeho svědomí a zesilovat pocity viny, komplikovat mu cestu ke zpracování negativních pocitů.

Že si respekt a ne odsudek zaslouží i lidé se závislostí, protože i oni jsou nemocní, připomněla zase psychiatrička Hana Karbanová.

Co pomáhá? Modlitby, písně, četba…

Pomáhá modlitba? Ano i ne. Tedy ne jako naše nevyžádaná rada druhým, nebo dokonce karabáč. „Když byla nemoc v plné síle, neměl jsem na modlitbu kapacitu. To, co se ve mně dělo, spotřebovalo všechnu mou energii a soustředění,“ zněla jedna ze zkušeností. Další byla opačná. Co si z toho vzít? Modlitba ano – v případě, že nás o ni někdo žádá, ať už o tu společnou nebo o tu naši za něj. A ano, prosíme-li za to, abychom sami lépe rozuměli, chápali, dostali sílu k pomoci a soucitu.

Co platí obecně? Nenálepkovat druhé a neinterpretovat náznaky, ale doptávat se, zda rozumím správně. Být autentičtí, lidští, říct si o pomoc, nabídnout ji.

Lidé všelijak zvláštní a odlišní jsou součástí našich sborů, jsme to my a je to tak dobře. Někdo svou diagnózu zná a dokáže s ní i se sebou pracovat. Ví také, co by od okolí potřeboval. Jiný se vnitřně trápí a hledá něčí podporu, aby na svůj boj nebyl sám/sama. A další jsou prostě jen jiní, sví a touží po tom, aby je svět, i ten křesťanský, právě takové přijal, aby je nevtěsnával do úzkých norem něčích představ. 

Text vyšel v časopise Český bratr 10/2026.

Jitka Voglová, pastorační pracovnice, redakčně upraveno
foto: ARo

Prohlédněte si kompletní galerii: