Komenský a jeho představa jednoty křesťanů a církevní reformy

Jan Amos zemřel v listopadu 1670, přesně padesát let a jeden týden po osudové bitvě na Bílé hoře. Neúspěšné stavovské povstání a zoufalé boje celoevropského konfliktu trvající až do roku 1648 zásadním způsobem ovlivnily jeho život a odrazily se i v jeho myšlení a díle. Jako odchovanec německých kalvínských škol měl vyhraněný postoj vůči jiným konfesím včetně dominantního protivníka, papežského katolictví, ale současně si odnesl i myšlenku křesťanského irénismu.

Celý svůj další život se zamýšlel nad reformou křesťanstva a smírem proti sobě se vymezujících církví. V mládí, v době rostoucího napětí před vypuknutím strašlivé války, napsal v roce 1617 objemný Retuňk proti Antikristu, který vystihuje obavy tehdejších nekatolíků. Ztělesněním Kristova protivníka – Antikrista – mu byl především římský biskup. V díle Lexicon reale pansophicum píše jasně:„Antikrist je obluda Kristova náměstka, která se tváří jako Kristův přítel a služebník, zatímco je nepřítel a zrádce.“ Podstatu křesťanství definuje např. ve své filosofické závěti, v Unum necessarium, kde píše: „Kteří pak jsou křesťané? Křesťanem nazýváme žáka a napodobitele Kristova. Toho, kdo věří, co Kristus učil, dělá, co přikázal, a doufá v to, co slíbil.“[1] Pravý křesťan se tedy nevyznačuje na prvním místě příslušností k nějaké konfesi, ale následováním Krista. Konfesionalita není ani charakteristickým znakem církve: „Církev jest zástup lidí vybraných z světa, kteříž slovem a Duchem božím osvíceni jsouce, a tak Pána Boha svého právě znajíce a jemu podle vyměření jeho vůle příjemně sloužíce, k věčnému s Kristem v nebi bydlení a kralování se připravují.“[2]

Církev pro Komenského není totožná s nějakou institucí, ta má vždy jen služebný a proměnám času podřízený charakter. Toto pojetí doznívá třeba i v Ochranově, kde se tamní sbor chápal jako ecclesiola in ecclesia (církvička v církvi). Podle Ochranovských je vzájemná sounáležitost členů zviditelněním neviditelné církve. V pietismem ovlivněném chápání hraběte Zinzendorfa jsou různé konfese formami výchovy, jimiž Bůh uchovává duchovní život a vede k znovuzrození a vroucí zbožnosti.[3]

Komenskému velmi záleželo na jednotě křesťanů, ta ovšem podle něj nespočívá primárně na nějakém určitém, třeba hierarchickém uspořádání. Stačí mu jednomyslnost v čistém učení a správném životě. „Jednota jest jistého počtu církví a služebníků jejich svolení a sobě vespolek zavázání k společnému a jednomyslnému ostříhání v učení čistoty a v životu pobožnosti, v obojím pak tom řádu a poslušenství…“[4] Pokud jde o konkrétní podobu církví, ponechává Komenský značnou volnost. Za příklad bere katolíky: „Nebo zdaž pak jednota církve na jednom prostě řádu stojí? I však Římská církev množství řehol majíc, předce jedna zůstává pro jednu hlavu, papeže, a nebudeme my evangelíci moci sebe v nějakém také rozdíle trpěti, majíce jedinou také svou hlavu, Krista?“[5]

Pravým náboženstvím a pravou církví je církev Kristova, ta je jedinou a všeobecnou v tom smyslu, že byla Kristem zřízena pro celé lidstvo. Jejími členy jsou lidé, kteří přijímají celou a správně pochopenou od Boha pravdu zjevenou v Písmu, jinak jsou kacíři. Komenský není zastáncem věroučné libovůle, rozumářství: „Jak tedy i nynější po těch Antikristských nečistotách církve obnova státi se měla, k tomu ne mozek nětčí náleží, než Bible svatá a první skvetlé církve příklad.“[6] Není ani zastáncem pojetí víry rozškatulkované do svazujícího množství definic a zpřesňujících vyjádření, jak se v reakci na reformaci formoval potridentský katolicismus. Přestože je stupeň zkaženosti křesťanů nestejný a někteří propadli bludům, nikoho nevyčleňuje. Tak i katolíci jsou křesťany, byť úpí pod vládou Antikrista, křesťany jsou i jezuité. Podobně i sociniáni (kteří popírali základní křesťanské učení o Trojici), i když ve vztahu k nim je velmi příkrý: „Satanovo vyznání je čistější než vaše, sociniáni.“[7] Komenský pochopitelně respektuje, že církev je božského původu, je založena Kristem a je jeho tělem, netvrdí to ovšem o jakékoliv z konfesí. Dílčí společenství může zaniknout, církev nikoli. V Kšaftu píše: „Pomíjejí i církve a jednoty; proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své.“ Ta slova píše s velkou bolestí, ovšem ne se zoufalstvím.

Jak obtížné je dosáhnout konsensu ve víře, zakoušíme při maximální otevřenosti i my, křesťané současnosti. Je to nesnadný proces zvláště pro ta společenství, která si velmi cení své starobylé tradice. Pro katolíky je to apoštolská sukcese, postavení římského biskupa, pojímání eucharistie, vztah k Ježíšově matce apod. I dnes zůstává stěžejní otázka jistoty čisté a pravdivé víry. Ta se stala hlavním motivem publicistického dialogu Komenského s učeným krajanem italského původu, kapucínem Valeriánem Magnim (1586–1661), který se uskutečnil v Polsku v ovzduší intenzivních snah po dosažení náboženského smíru. Co je hlavním kritériem pravdivosti obsahu víry? Komenský je nazývá „katolické pravidlo katolické víry“. Otázka pravidla víry, fidei regula catholica,je zásadní, na něm závisí spása světa. Rozdíl mezi Magnim a Komenským byl ve vysvětlení, proč je církev rozštěpena. Podle Magnise to bylo pochybení na rovině mravní, podle Komenského to byl celkový úpadek církve, který postihl i víru. Skutečné obnovení přinesl až protestantismus, katolíky tato obnova ještě čeká. Tu si Komenský představuje nejenom ve vzdání se kritizovaného uctívání relikvií, obrazů atd., ale i ve vzdání se víry v neomylnost koncilů a papeže – papežové se podle něj často stavěli vůči obnově církve, které se museli chopit samotní křesťané puzení svým svědomím. Podle Komenského je to v pořádku, vždyť všechny normy jsou podřízeny autoritě Božího slova a lidé se nemohou stavět nad Boží slovo.

Pouze Boží slovo jako Boží hlas je tak jediným neomylným kritériem víry. Jedině v jeho světle může člověk posuzovat všechny věci víry – církev, její učení a činnost – a to jakožto jednotlivec nebo jakožto společenství. Cestě k jednotě překáží především přesvědčení katolíků o neomylnosti církve v otázkách víry, kdy se podle něj staví člověk nad Boha.

Komenský definuje pravidlo takto: „Pravidlo je nástrojem, podle nějž se řídí jakákoliv činnost, aby nebyla mylná.“[8] Pravidlo zaručuje neomylnost víry, není svévolným určením člověka, jistotu je třeba hledat u Boha. Mezi Komenského a katolickým pojetím není rozpor v tom, že jedině Bůh může být neomylný a absolutně pravdivý. Problém je v tom, že Komenský chápe jako výlučný zdroj Božího spásného sebesdílení Písmo. Člověk podle Komenského sice na počátku rozpoznává Boží zjevení za pomoci církve, která má roli vychovatelky a matky, již je svěřen poklad víry. Úplné a dokonalé poznání psaného Božího slova se ale uskutečňuje výlučně v bezprostředním a osobním slyšení a četbě Bible. Písmo je neomylným hlasem Božím, který může člověk bez prostředníka s jistotou rozpoznat. Pokud si Boží slovo vykládá špatně, je to nedostatek zdravého rozumu: „Zdravý rozum není špatným vykladačem slov.“[9]

Jak je vidět, církev má své opodstatnění při dosvědčování pravdivosti Písma, ale je mu v podřízenosti. V uvedeném se zračí Komenského biblicismus a antropologický gnozeologický optimismus, a zároveň jistý despekt, pokud jde o důvěru v konkrétní institucionální církev. Komenský vůbec navzdory tradici svého společenství, kladoucí důraz na sborovost života, vkládá velkou důvěru do jednotlivce a v jeho individuální poznání z víry.

Konfesní církev se takto nemůže stát jediným interpretem Bible. Nemůže být ani žádná skupina v církvi, která by měla právo jiným poroučet v otázkách víry. Není divu, že Magni Komenskému vyčítal, že jeho pojetí pravidla víry je do značné míry subjektivní a iracionální, a že nerozlišuje mezi textem Bible a jejím výkladem. Podle Magniho, a v tom nebyl mezi tehdejšími katolíky výjimkou, je nutná instituce, viditelné společenství věřících, které je ustanoveno od Boha a poskytuje zárukou neomylnosti. Na základě apoštolské posloupnosti patří učitelský úřad a jurisdikce biskupům, kteří jsou ve spojení s biskupem římským, nástupcem apoštola Petra.

Pro Komenského, jak ukazuje ve svých dílech, je stav církve důkazem, že rozhodující autorita jí nemůže příslušet a sama může podlehnout bludu. Může mu propadnout snáze než jedinec, protože církevní společenství se nesnadno odpoutává od světské zkaženosti a propadá neshodám. Úpadek je dílem ďábla a hříchu, který je důsledkem lidského sebeodcizení Bohu. Historie rozdělení a úpadku církve ukazuje, jak ďábelské svody pozvolna nahlodávaly víru i mravy církve. „…chytrost jest jezuitská, že se na čas a na rok ptají: jako by jmenovitě odstoupení veřejné pojednou se stalo. Ne takť to šlo: než pomalu církev římská, nemajíc na sebe pozoru, odstupovala od pravdy k bludum lecjakýms, a čím dále od apoštolských času se postupovalo, tím hlouběji v bludy vcházela, a již naposledy všecko takměř v ohavnosti se proměnilo a Antikristovo království v ní se zaléhlo.“[10] Zárodek úpadku byl již v apoštolských časech, „V Kristově nové církvi totiž se opět neřádové všickni zbíhají, omylných předně a scestných smyslů i apoštolé prázdni nebyli, dokud mocí z výsosti oblečeni nebyli. Mezi učedlníky pak jejich a v církvech jejich ledajaks se otázky a odporové o ně začínali, o obřízce, o ospravedlnění, o večeři Páně, o budoucím vzkříšení a k těm podobným. Ovšem, když apoštolé zesnuli, bludové rozliční v církvi se jedni za druhými vyskýtali, když kacířskými pošetilých hlav výmyslky učení pravé o Kristu, božství jeho, člověčenství jeho, zásluze jeho, …a jiných křesťanské víry artikulích zatemněno, zmateno a u mnohých v pochybnost uvedeno bylo. Až v tom Antikrist východní i západní povstal, a onen učení Kristovo i s jménem zařítil, tento jména sobě za plášť nechav, učení samé na ruby obrátil...“[11] Původní apoštolská církev při všem napětí byla prosta bludů, protože jí byla poskytnuta pomoc od Boha (i Komenský nechápe své nápravné plány jako pouhý čin člověka, ale jako součinnost a v posledku plod milosti Boží). Církev katolická se podle něj v průběhu času změnila k téměř k pravému opaku toho, co chtěl Kristus. Ochabla láska, křesťané se obracejí od podstatného k nepodstatnému, škodlivému. Tak se zrodilo i množství sekt a konfesí, které jsou bludným labyrintem.

Pokusů o reformu církve bylo mnoho, ale podle Komenského žádný univerzální vedoucí ke skutečné obnově. Pokusil se o to několikrát papež, ale ani snaha reformátorů nevedla k obecné nápravě, Hus se pokusil napravitsvětskou vládu, Luther učení o ospravedlnění, Kalvín článek o večeři Páně a pověrečné obřady. Univerzální reformaci očekává Komenský až od obecného koncilu.

Začátek nevyhnutelně musí být u věcí podstatných, neboť reformovat jen obřady či vnější věci je asi tolik, jako odívat nemocného krásným šatem,potřebuje-li důkladné léčení. Kristus vládne ve věcech vnitřních, Antikrist ve vnějších. Kdo hledá pouze vnějškovosti, obřady, skvělost, bohatství, úřady, moc a panství, je Antikrist, nikoli Kristův služebník, tím méně jeho náměstek.

Musí se tedy začínat vštěpováním víry, lásky a naděje do lidských srdcí a všichni vespolek, i každý zvlášť se musíme snažit, abychom se napravili k obrazu toho, jenž obnovil všechno, a opravdově toužili, aby naše víra, láska a naděje byla plná, spořádaná a jasně pravdivá. Víra bude plná, budeme-li věřit ve všechno zjevené, bez neznalosti kteréhokoli článku, bez přimíšení čehokoli cizího. Je vidět, že Komenskému jde především o mravní rozměr a správnou praxi.

Nabízí se otázka, zda Komenského úvahy mohou být přínosem i pro současný, domnívám se, dosti pokročilý dialog mezi církvemi. Když si povšimneme jeho dělení poruch víry na podstatné, případné a služebné, poznáváme, že je to kritika do značné míry právě určená katolíkům. Jejich liturgické formy jsou mu smíšeninou modloslužby, pověr, svatokupectví, pokrytectví, světskosti, atd. Magisterium je násilnou mocí nad svědomím, celibát je už jenom neopodstatněnou katolickou zvláštností, stejně tak obávaná inkvizice atd. Jeho výhrady vůči nešvarům tehdejšího katolictví byly do značné míry oprávněné. Ačkoliv se na tridentském koncilu církev nad sebou hluboce zamyslela, papežové až na výjimky stále bažili po plané vnější nádheře chrámů a paláců (dnes turisty obdivované), ba našli se mezi biskupy i takoví, kteří si nasadili kyrys a táhli s maršálskou holí v čele vojsk proti těm, v jejichž pomoc Komenský doufal, jako například mnohoobročný olomoucký biskup, arcivévoda Leopold Vilém (1614–1662), syn císaře Ferdinanda II. Na druhé straně se katolíci burcováni skutečnými světci a zásluhou reformních řádů propracovali k reformě. A nemuseli být přitom vždy zajedno. Třeba zmiňovaný Valerián Magni byl odpůrcem některých praktik jezuitů i překotné katolizace, v čemž souzněl s názory pražského arcibiskupa kardinála Harracha (1598–1667). To vše je minulost, kterou je jistě dobré znát, ale křesťanstvo prošlo mezitím úctyhodným vývojem. Komenský dnes může inspirovat nikoliv kritikou, kterou se dnes nešťastně ohánějí jen ti, kteří jakoby znovu prožívali děje 17. století, ale vzorem nám může být jeho nadhledem nad lidskou a často chybující stránkou církevního života a poukazem na určující význam Božího slova. Člověk byl vysvobozen z hříchu Kristem a jeho následování je základním prostředkem k obnově světa: „Toto je jediné nezbytné, obrátit se ke Kristu.“

Autor: Petr Zemek, komeniolog a pracovník Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě

Foto: Jürgen Ovens, Public Domain, Jan Amos Comenius

[1] Unum necessarium XIII, 4.

[2] Haggaeus redivivus I.

[3] Peter Neuner, Ekumenická teologie. Praha, Vyšehrad 2001, s. 21.

[4] Otázky některé o Jednotě Bratří českých I.

[5] Na spis proti jednotě bratrské od M. Samuela Martinia ohlášení, XXIV.

[6] Srov. Haggaeus redivivus, kap. 10.

[7] Clamores Eliae, 222,1.

[8] De regula fidei, s. 424.

[9] De regula fidei, s. 464.

[10] Retuňk proti Antikristu a svodům jeho, IX.

[11] Haggeus Redivivus, kap. 2.