Den romského holocaustu: ekumenická setkání i gesta podpory

Před 79 lety, v noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté zlikvidovali tzv. cikánský rodinný tábor v Osvětimi-Březince. V plynových komorách koncentračního tábora tehdy zavraždili na 4300 Romů a Sintů. Romové z celé Evropy si proto tento den připomínají jako Památný den romského holocaustu.

Symbolické vyvěšení vlajek na Husově domě v pražské Jungmannové ulici navazuje na včerejší ekumenické setkání před budovou husitského komunitního centra na pražském Žižkově, kde se na náměstí Barikád konala bohoslužba k připomínce výročí romského holocaustu.

Zástupci romské komunity, občanské společnosti i církví, mezi kterými nechyběli například evangelický farář pro menšiny Mikuláš Vymětal, duchovní Církve československé husitské partiarcha Tomáš Butta, David Tonzar nebo Zdeněk Břeň, připomněli příběhy utrpení, statečnosti a milosrdenství. A vyzdvihli jejich důležitost i pro dnešní dobu.

Mezi jinými při bohoslužbě zaznělo i autentické svědectví z druhé světové války, jak jej zaznamenala kniha "Co mi doma vyprávěli" (R-Mosty, 2001, s. 20-21):

„Jednou mě matka poslala v zimě pro mléko k selce. Zrovna se narodila holčička a potřebovala mléko. Šla jsem bosa a padal sníh. Když jsem došla k selce a prosila ji o mléko, vyhodila mě. Měla totiž u sebe ubytovaného německého důstojníka, který rozuměl slovensky, takže věděl, co potřebuji. Vyšel za mnou ven. Hrozně jsem se polekala a chtěla jsem utéci, ale upadla jsem do sněhu. Přistoupil ke mně, zvedl mě a dovedl dovnitř. Poručil mi, abych si sedla, tak jsem strachy poslechla. Když viděl moje nohy oteklé a odřené do krve, poručil selce, aby mi dala něco na nohy a přinesla jídlo. Ta se na mě dívala zamračeně, ale poslechla. Přinesla mi jídlo a já se bála jíst. Řekl mi, že se nemusím bát, že má doma také děti. Zeptal se mě, na co potřebuji mléko. Když jsem mu odpověděla, poručil selce, aby mi dala nějaké jídlo s sebou.

Za chvíli selka přinesla mléko, brambory, mouku, cukr, čaj, meltu a sádlo. On přidal ještě cigarety a čokoládu. Měla jsem doslova plný ranec jídla. Nakonec mi přinesla galoše. Byla jsem šťastná, že nesu rodině jídlo a že mám své první boty. Najedená a celá šťastná jsem poděkovala a utíkala domů. Když jsem přišla domů, maminka už měla strach, kde jsem. Když viděla spoustu jídla, myslela si, že mě Němci znásilnili a za to mi dali jídlo. Musela jsem přísahat, že se mi nic takového nestalo. Tenkrát maminka začala plakat a řekla mi, že se budu umět o sebe v životě postarat.“ Tento příběh babičky si pamatuji, protože má dobrý konec. 

Odpovědí na tento příběh pak byl biblický verš:

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Mt 5,7

...a následná promluva Mikuláše Vymětala: 

"Den romského holokaustu si většinou připomínám nejen veřejně, ale také soukromě. Letos jsem si přečetl již v předvečer tohoto smutného výročí starší půvabnou knihu „Co mi doma vyprávěli“. Jsou v ní shromážděna rodinná vyprávění a vzpomínky babiček a dědečků na válku, jak je zapsala jejich vnoučata. Vzpomínají na život Romů za války na Slovensku. Jak víme, většina Romů v Čechách přišla po válce ze Slovenska. V knize jsou příběhy o pracovních a koncentračních táborech, o utrpení, hladu, mučení a zabíjení. Jiné vzpomínky jsou o statečnosti, romských partyzánech a jejich boji proti fašistům. Na Slovensku bylo mnoho romských partyzánů – a s velkým zpožděním a pomalu docházejí docenění, podobně jako u nás dostal černý partyzán Josef Serinek cenu za statečnost v boji teprve loni, skoro osmdesát let po konci války. V knížce najdeme ale také příběhy o milosrdenství, o vzájemné pomoci, dokonce i o hodném německém důstojníkovi, který dal romské dívce jídlo a řekl jí, že se nemusí bát, protože má doma také děti. Často jsou to příběhy zvláštní, ale právě to nám ukazuje, že jsou pravdivé.

Pro mě jako pro evangelického faráře je historie důležitá, a přemýšlím, jak se vztahuje k Bibli a k naší současnosti. Utrpení, statečnosti a milosrdenství je v Bibli mnoho. Násilníci dojdou odplaty – v žalmech se dočteme, že toho, kdo miluje násilí, Hospodin nenávidí a sešle na něj déšť žhavého uhlí a hořící síry. Odvaha je i pro biblické lidi důležitá vlastnost: „Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin je s tebou“, opakuje se v Bibli stále znovu a znovu. Milosrdenství je postoj k životu, který mohou projevovat všichni – křesťané i ateisté. Je to vždy pomoc konkrétnímu člověku – a v Bibli má krásné zaslíbení: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Bible byla napsána před dvěma tisíci lety, Druhá světová válka skončila před sedmdesáti osmi lety. Obojí je tedy dávná minulost. Přemýšlet nad minulostí nám ale také může pomoci pochopit sebe samé v naší současnosti. V poslední době přemýšlím nad vztahy Romů a Ukrajinců. Mrzí mě napětí, které se v těchto vztazích projevuje. Jako farář pro menšiny se snažím pomáhat všem – Romům, i těm z Ukrajiny, pro které jsem vedl několik bohoslužeb, ale také ukrajinským uprchlíkům. Zažil jsem přitom příklady milosrdenství a lásky ze všech stran – například u nás na Zbraslavi byly dvě skupiny uprchlíků z Ukrajiny – jednu tvořilo asi sto neromských matek s dětmi, převážně z Východní Ukrajiny, v druhé bylo sedm romských matek s asi třiceti dětmi ze Západní Ukrajiny. Neromské uprchlíky mnozí štědře podporovali, zatímco o romských nikdo nechtěl vědět. Když se to dozvěděly neromské ukrajinské ženy, rozdělily se s romskými – darovaly jim bednu bot a potravin. Na Hlavním nádraží pro změnu romští zaměstnanci neziskových organizací pomáhali i neromským uprchlíkům z Ukrajiny. Do potravinové banky u nás na Zbraslavi chodí Romové, neromové i Ukrajinci – a není to pro ně žádný problém. Když se člověk přiblíží ukrajinským uprchlíkům, vidí, že také jejich život je velmi těžký – rodiny jsou velmi často rozdělené, muži zůstali na Ukrajině a většina ukrajinských uprchlíků u nás vychází finančně jen s obtížemi. Na veřejnosti se Ukrajinci setkávají s různými projevy nenávisti, stejně jako Romové – stačí se jich na to jen zeptat.

Bible i válečné vzpomínky učí člověka, že se má věnovat jednotlivým lidem. To, co nás nejvíce určuje, totiž není, do které skupiny patříme (i když to je také důležité), ale co prožíváme jako jednotlivci. Milosrdenství se projevuje ve vztahu ke konkrétnímu člověku.

Na Den romského holocaustu bychom si měli připomenout, že romský i ukrajinský národ za války mnoho trpěly a trpí i v současnosti. Ukrajinský a romský národ tedy spojuje utrpení. Trpí ale vždycky jednotlivec. Také ti, kteří trápí druhé, jsou vždy jednotlivci. Většina válečných zločinců nebyla po válce potrestaná, ani sadistický ředitel a suroví dozorci z koncentračního tábora v Letech, kteří měli na svědomí stovky lidských životů. Můžeme si připomenout, že Bůh ví o utrpení a hněvá se na ty, kteří trápí druhé. Ten, kdo zažije něco špatného a předává to dál, utrpení jen šíří.

Jeden starý indiánský náčelník se zeptal svého vnuka: „Chlapče, víš, že každý v sobě máme dva vlky, kteří se stále perou? Jeden je dobrý a druhý je zlý.“ „Když se stále perou, znamená to, že jsou oba stejně silní?“, zeptal se vnuk. „Na začátku jsou stejně silní, ale jeden nakonec vyhraje. Záleží to na tobě, kterého z nich budeš krmit“, odpověděl dědeček.

Milý příteli, milá kamarádko, chceš v sobě krmit toho dobrého, nebo zlého vlka? Když v tobě štěká ten zlý vlk: „Nakrm mě, nakrm mě svým hněvem“, můžeš ho zahnat a raději nakrmit dobrého vlka, vlka lásky a milosrdenství. Zlý vlk po tobě chce, abys proto, že sám trpíš, trápil druhé. Když sám zažíváš nenávist, abys ji také projevoval druhým. Zlý vlk má rád pomstu, zvláště na nevinných. Jenže pozor, je nenasytný – a když mu povolíš, nakonec tě rozsápe zevnitř. Když budeš krmit dobrého vlka, pomůže ti zvítězit nad nenávistí a křivdami, a nakonec i nad tím největším nepřítelem – sebou samým.

Milí přátelé, vlci se perou v každém z nás. Přeji vám mnoho sil k tomu, krmit jen ty dobré!"

V těchto dnech se k připomínkám Památného dne romského holocaustu přidávají organizace i jednotlivci. Symbolickými gesty podpory, setkáními, modlitbami, vzpomínkami. Mimo jiné ve středu 2. srpna 2023 se od 19.00 hod. koná před chrámem Nejsvětějšího srdce Páně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad happening se čtením jmen romských obětí 2. světové války.

Foto z ekumenické bohoslužby: Jan Stojaspal