Březnové číslo časopisu Český bratr je on-line

Březnové číslo časopisu Český bratr se věnuje tématu „Osobní povolání“. „Je zřejmé, že povolání znamená v křesťanském kontextu něco trochu jiného než v sekulární společnosti. Pavel připomíná, že každý z nás má Boží dar, kterým se může podílet na dobrém Božím díle. Nejde tu o výkon, výdělek nebo úspěchy. Boží povolání je především výzva k následování,“ píše v úvodníku šéfredaktorka Adéla Rozbořilová. 

Níže nabízíme výběr zajímavých článků, které v nejnovějším vydání časopisu naleznete.

Rozhovor s dulou Silvií Rosenovou

Jaké má povolání? Silvie Rosenová je máma, dula a taky kurátorka pražského libeňského sboru. Vystudovala mezinárodní vztahy a diplomacii, nyní ale doprovází ženy při porodu jako dula. Však i v tom je kus diplomacie. Být mostem, pomáhat k porozumění. Přispět, aby svět byl vlídnějším místem.    

Můžeš prosím vysvětlit, jaký je rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou?

Dula je především emocionální a psychická opora, není to zdravotník a neprovádí žádné zdravotnické úkony. Je u ženy proto, aby jí dodala klid, jistotu a pocit bezpečí. Pomáhá s bolestí pomocí různých nemedicínských technik, masíruje, nabízí polohy, které pomáhají, podporuje partnera a provází celým porodem. Naopak porodní asistentka je zdravotník s odborným zdravotnickým vzděláním. Sleduje zdravotní stav ženy i miminka, provádí vyšetření a u fyziologického průběhu může porod vést úplně sama. V případě potřeby přizve lékaře.

O ženách, které poskytuji jiným ženám podporu u porodu si se Silvií Rosenovou povídala Lenka Ridzoňová.

Mezi ohněm a nadějí

Původně chtěl být umělcem, nakonec skončil u vysokého napětí jako elektrikář. Cesta k profesionálnímu sboru vedla přes lezení po skalách a dobrovolné hasiče. Dnes slouží čtrnáctým rokem, vede stanici a v týmu posttraumatické péče pomáhá kolegům i obětem neštěstí hledat pevnou půdu pod nohama. Rozhovor s nadporučíkem Jakubem Jaškem o tom, že k dialogu s Bohem není vždycky potřeba křestní list, ale spíše otevřené srdce a ochota pomáhat.

Jak se z elektrikáře stane profesionální hasič? Byla to dětská vize, nebo spíš shoda okolností? 

Vůbec ne, jako dítě jsem si plánoval, že budu umělec. Moje máma je akademická malířka a já k tomu měl blízko, věnoval jsem se grafice. Ale táta si přál, abych pokračoval v řemesle. Šel jsem tedy na učební obor s maturitou a začal pracovat pro dopravní podnik na tramvajích, později u vysokého napětí. Žil jsem v tom, že u elektriky už zůstanu.

Zlom přišel přes kamarády z ČVUT, se kterými jsem chodil lézt na Brumlovku. Ti mě jednou přizvali, jestli se k nim nechci přidat jako dobrovolný hasič. Chytlo mě to, začal jsem ve sboru růst, věnovat se prevenci a organizaci. Pak už byl jen krok k tomu udělat si z koníčka, který mi zabíral 90 % času, profesi.

Říkám si, proč tady sedím a šťourám do dřeva

Loutky Jana Růžičky obletěly svět, jejich autor zůstává skromný.

U nízkého stolu sedí mužská postava. Přesnými pohyby dláta otesává z lipového špalíku nadbytečný materiál. Postavička prince ležící na ponku napoví, co tu vzniká. Jsme v loutkářské dílně nedaleko jihočeské Soběslavi. Řemeslo se tu propojuje s uměním – nejen tím výtvarným, ale i divadelním. Samotná výroba loutek se svým nastavením tak trochu podobá meditaci. Všechno tu vzniká pomalu, v tichu, samotě a soustředění. 

Celý portrét Jana Růžičky najdete v článku Adély Rozbořilové.

Kompletní obsah Českého bratra č. 3/2026 naleznete zde.

Již nyní je březnové číslo k dispozici také na webučasopisu, kde je možné si je také zdarma stáhnout ve formátu PDF.

Fotografie převzaty z časopisu Český bratr. Jednotlivé zdroje jsou uvedeny v článcích.