Březnové číslo časopisu Český bratr je on-line

Březnové číslo časopisu Český bratr se věnuje tématu „Spiritualita těla“. „Náš život je jako rozjetý vlak, ve kterém cestujeme. Aby se nám jelo dobře, musíme o sebe trochu pečovat. Občas se protáhnout, napít, nadýchat čerstvého vzduchu,“ píše šéfredaktorka Adéla Rozbořilová v jeho úvodu.

Níže nabízíme výběr zajímavých článků, které v březnovém čísle naleznete.

Rozhovor se studentkou teologie Anežkou Junovou

Anežka Junová (roz. Tefrová) je studentkou Evangelické teologické fakulty. Vloni zakončila své bakalářské studium, které částečně strávila na ročním studijním pobytu na Katholieke Universiteit Leuven v Belgii. Tam ji mimo jiné hodně ovlivnily návštěvy sester v benediktinském klášteře Notre-Dame d’Hurtebise. Pochází ze sboru v Lozicích a mnoho let působila v seniorátním odboru mládeže v Chrudimském seniorátu. Ráda sedá za violoncello, peče chleba nebo vyráží do hor.

Máš pocit, že své duševní zdraví řeší mládež víc než zbytek církve? 

Myslím, že obecně společnost duševní zdraví řeší víc než dřív, ale v církvi jsem se s tím setkala vlastně na jediném místě – mezi mládeží. Tam se přirozeně stává i tématem rozhovorů. Takže z mého pohledu se v mládeži řeší víc než ve zbytku církve, ale to může být i tím, že jsem se právě tam hodně pohybovala. 

Nejen o tom, že jako křesťané máme být opatrovníky naděje, se dočtete v rozhovoru, který připravila Jana Hofmanová. 

Svý tělo rozezpívej 

Experimentální projekt faráře Maroše Elperyna (Klačka) hledá možnosti, jak prohlubovat prožitek z bohoslužeb prostřednictvím vlastního těla 

„Všímal jsem si, že skoro všichni faráři mají vlastně určitou nemoc z povolání, protože tráví tolik času sezením, psaním a přemýšlením, že jejich tělo fyzicky chřadne. Měl jsem pocit, že v naší církvi se, obzvláště u farářů, rozměr fyzické přítomnosti zanedbává,“ vysvětluje Elperyn, co ho k projektu vedlo. „Kladl jsem si otázku, jak žít Boha v tomto našem lidském těle. V křesťanských dějinách bylo tělo diskreditováno a považováno za něco hříšného. Cítil jsem potřebu se s tím nějak vyrovnat,“ dodává. 

Rozhovor s kaplanem Diakonie Michaelem Pfannem

Jaká je práce kaplana ve středisku Diakonie Vrchlabí? Jaký festival ve spolupráci s místním evangelickým sborem Diakonie pořádá? Jaké to je učit ve speciální škole? A jak se Michael Pfann cítil, když mezi děti se speciálními potřebami poprvé vkročil? 

V sedmnácti letech jste se rozhodl, že budete evangelickým farářem. Už tehdy jste o tom uvažoval v souvislosti s Diakonií?

Vůbec. Bydleli jsme na vesnici, žádné středisko ani škola Diakonie poblíž nefungovaly. Představy o Diakonii jsem měl minimální, a to i při studiu na Evangelické teologické fakultě, kde lze studovat obor „diakonika“. Já se ale zajímal o moderní církevní historii. Až když jsem nastoupil jako farář do Vrchlabí, začala moje intenzivní spolupráce s Diakonií. Nejprve se speciální školou Diakonie, následně i se střediskem. 

Odpovědi nejen na tyto otázky naleznete v rozhovoru, který připravil Adam Šůra. 

Kompletní obsah Českého bratra č. 3/2025 naleznete zde.

Již nyní je březnové číslo k dispozici i na webu časopisu, kde je možné si je také zdarma stáhnout ve formátu PDF.