(6. 12.) Kdo je můj bližní?

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10, 25-37)

Otázka, respektive výzva, kterou Ježíš v tomto podobenství klade, je jednoduchá: nevybírejte si, kdo je vaším bližním, ale buďte sami bližními. Jinak řečeno – nemáte si sami rozhodovat o tom, kdo je hoden být naším bližním. Ježíš nás zde povzbuzuje, lépe řečeno povolává, k tomu, abychom s ostatními jednali jako se svými bližními.

Každý čtvrtek odpoledne se na Broadwayi a za rohem u vchodu do našeho kostela na 73. ulici tvoří dlouhá fronta lidí. Již desítky let podáváme jídlo našim sousedům, kteří trpí nedostatkem potravin. A jejich počet roste. Na začátku přicházelo 60 až 70 lidí, pak 80, stovka; v poslední době chodí 150–160 lidí.

Tuto službu poskytují naši jáhni, ale nebyla by možná bez velkého množství dobrovolníků, kteří k naší církvi nepatří. Jsou to zkrátka lidé, kteří chtějí pomoct – bližní pomáhající bližním – a naše církev je zde jen zprostředkovatelem.

Mezi těmito dobrovolníky byl i Joel, mladík ze skautského oddílu spojeného s naší církví. V průběhu minulého roku přišel s projektem naslouchání. Pomáhal s podáváním jídel a zároveň zval hosty, jednoho po druhém, kohokoli, kdo měl zájem, aby přišel do tichého koutku v našem kostele. Joel prostě jen naslouchal, jako přítel, všem příběhům ze života, o které se hosté chtěli podělit. Nabízel jen svoji přítomnost a účastné naslouchání, bez jakýchkoli závazků.

Při našem presbyteriánském důrazu na logistiku a efektivitu – poskytování jídla rostoucímu množství lidí – byl pro nás tento projekt mírným budíčkem. Připomněl nám, proč tuto práci vlastně děláme, evangelijní základ našeho konání. Jistě, rozdávat jídlo potřebným je důležité. Ale je také nutné být plně přítomen, umět naslouchat, zkrátka být dobrým bližním. 

(Andrew Stehlik | New York, New York USA)