(11. 12.) Bratrská láska

Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. (Žd 13,1–3)

Jak je to prosté a jednoznačné. Ano, tak to má být. Souhlasíme, ale jen dokud si nevybavíme konkrétní lidi nebo situace. Přítel, ale teď s jiným politickým názorem. A co třeba špinavý bezdomovec u dveří? A trpící? Už se na ty hrůzy ve zprávách nemůžeme ani dívat.

První verš nás vede k lásce k těm nejbližším. Ani to není tak samozřejmé. Kolik vleklých svárů v rodině nebo ve sboru známe. Umíme pečovat o bratrskou lásku? Umíme odpouštět?

Druhý verš nás posouvá k otevřenosti k příchozím. To chce velkou odvahu – jak u dveří doma, tak ve sboru, kam občas zavítá někdo, kdo není naší „krevní skupiny“.  A ještě nás autor veršů dráždí připomínkou – co když jsou to andělé? Co když právě ti nově příchozí jsou nadějí pro náš sbor, naši církev? Možná budou věci dělat úplně jinak, než jsme zvyklí. Snesu to? Jaká míra pohostinnosti, tedy přijetí, se po nás chce? Kde je hranice toho, co ještě držet a neustoupit a co nového přijmout?

A třetí verš nás vede k těm, které nejspíš ani neznáme. Zdá se, že je to psáno do jiné situace, než je ta naše. Ale text je až nepříjemně realistický. Jsou to lidé z masa a kostí jako my a prožívají stejné utrpení jako my, kdybychom byli v jejich situaci. Jak mám na ně pamatovat? Jistě v přímluvné modlitbě, ale co dál? Poslat peníze? Dát svůj čas? Nic není tak jednoduché, jak se zdálo na začátku.

Advent nám znovu připomíná, že Boží láska vstupuje do naší reality. A Ježíš svým životem nám dal příklad v konkrétních situacích.

Otče, prosíme o sílu k vytrvalé lásce, o otevřenost pro nové věci a odvahu spoléhat se na Tebe. Prosíme, použij si nás k účinné lásce, k lásce jednající.

(Eva Grollová | Praha, ČR)