(8. 12.) Vydat se na cestu k jednotě

Poutní píseň, Davidova.
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.
Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek. Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu. Tam jsou postaveny soudné stolce, stolce Davidova domu.
Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro. (Žalm 122)

Čas adventu je čas plný očekávání a naděje. Žalmista nás vyzývá, abychom k „Hospodinovu domu“ putovali se srdci plnými těchto pocitů. Stát před branami jeruzalémskými je jako stát u betlémských jeslí. Obě místa vyzařují svatost a zakládají hlubokou radost. A stejně jako je Jeruzalém místem, kde se mohou shromáždit lidé ze všech kmenů a dojít zde proměny, jsou Vánoce svatým časem, během něhož se mohou všichni shromáždit a být proměněni.

Není tedy divu, že středobodem jejich – i našich – tužeb je touha po míru. Jeruzalém i Betlém jsou výjimečné právě tím, že ukazují cestu, na níž odlišnosti mohou vést nikoli ke sporům, ale k jednotě. Naše touha po míru znamená, že i my se musíme modlit za mír. Naše adventní pozdravy by kromě „veselých Vánoc“ měly zahrnovat také přání pokoje.

Žijeme ve složité a překotné době, denně se setkáváme s realitou války, nemocí, hladomoru či povodní. V takových situacích se může soustředění na putování adventem stát určitým prostředkem úniku. Když si však vzpomeneme na žalmistovu výzvu k modlitbě za mír, možná zejména v Jeruzalémě, může se naše putování stát prostředkem, skrze nějž se setkáváme s lidmi ze všech národů při společném hledání cest ke svatosti a míru.

(Mark Douglas)