(4. 12.) Neklid a nebezpečí v adventu?

Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku, i kdyby na les spadlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí. Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně běhat býka a osla. (Izajáš 32,15-20)

Asi budeme číst tato slova jako potvrzení toho, co považujeme za správné. Spravedlnost a právo jsou tím, co pochází z vyšších etických norem a platí pro všechny stejně, mocné i bezmocné. Jejich uplatňování a hájení jsou předpokladem k tomu, abychom mohli žít v klidu a bezpečí, to si všichni přejeme. A nejen v Adventu.

Jenomže tuto představu narušuje scénář uvozující neklid a nebezpečí: „Můj lid bude sídlit na nivách pokoje… i kdyby na les spadlo krupobití a 
město bylo srovnáno se zemí.“ Mnohým lidem se takový scénář stal skutečností. Letošní povodně ničily domy, komunikace, části vesnic a měst. Na Ukrajině nebo na Blízkém východě jsou bombami celá města srovnána se zemí.

Jak potom může Boží lid žít v pokoji?

Může, pokud si jej nebudeme spojovat jen s pasivním klidem a bezpečím. Švýcarský farář Hermann Kutter před sto lety napsal: Když faráři chtějí lidi obsluhovat pouhým náboženstvím, lidé na ně volají: Kde je pravý Bůh? Kde se takto ptají, je jasné, že nedělní křesťanství, které se využívá a vyžívá jen jednu hodinku týdně, v tomto světě neobstojí. Nelze u takové zástěrky zůstat, šplouchají-li kolem našich kostelů vody povodní, i vlny sociální nejistoty, zadlužení, odcizení, vnitřního prázdna.

Bůh, který sestoupil v Ježíši Kristu na svět, je Bohem pokoje ve stálém neklidu a napětí, Bohem, který žádá poslušnost pravdě a spravedlnosti. Před Ním mizí všechna možnost sebe oklamávat, svou vinu omlouvat, svůj hřích zastírat a uklidňovat se náhražkami. Víra znamená táhnout jasnou čáru mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, právem a bezprávím; je úctou před Bohem a zápasem o svět. Víra znamená, že osobně stojím před Bohem, jemu skládám účty, ptám se po jeho vůli, nabírám z jeho lásky a odevzdávám se do jeho milosti. Bůh se nedá oklamat žádnou přetvářkou a líbivými slovy. Jak píše Kutter: S Bohem není dovoleno se kamarádit, je nutné jej poslouchat.

(Marek Zikmund)