(17. 12.) Jaké by to asi bylo?

Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. (Římanům 12, 9-16)

Jak by asi vypadala vánoční zvěst, kdyby Betlémští znali a vyslyšeli Pavlovu zvěst do Říma? Byl by to rozdíl, že? Doširoka otevřené dveře, rozestlaná postel a okolo ženy ochotné pomoci prvorodičce. Miminko zabalené do čistých plínek a položené do kolébky někde u krbu s někým ochotným kolébat a tiše zpívat. Maminka si může beze strachu odpočinout a snít o budoucnosti.

Ale Marie má jinou zkušenost. Dveře hostince zabouchnuté před nosem, soucit a porozumění v nedohlednu. Když Josef najde stáj, ví, že neporodí někde na ulici a může si aspoň lehnout na kupku slámy připravenou pro nějaké dobytče. Neví, co bude zítra, může jenom doufat, že i další den přečká ve zdraví. Je to pořádný kontrast, že? Černá a bílá.

Stejný pocit máme ze slov apoštola Pavla do Říma, když ustanovuje, jak to má vypadat v křesťanské církvi. Bývá zvykem, že vyhrává ten nejsilnější, nejmazanější, nejbezohlednější. Ale Pavel říká, dávej přednost druhým, nepovyšuj se, nemysli jen na sebe. Místo toho služ lidem kolem sebe. Bývá zvykem, že když je na mě někdo hrubý, oplatím mu stejně, na hrubý pytel hrubá záplata. A Pavel říká: neoplácej a modli se za ty, kteří ti ublížili.

Jaký to má smysl, můžeme se ptát? Nepodporujeme vlastně vítězství bezohlednosti, když se mu nepostavíme? Podívejme se na Ježíšovu cestu, která začala jedné tmavé noci ve stáji za Betlémem. Cestu slitování, soucitu a sebeobětování. Není to cesta pro každého. Není to cesta lehká. Odporuje naší lidské přirozenosti, zkušenosti. Kam nás vede? Chceme po ní vůbec jít?

Kdy jindy bychom měli hledat odpověď než v adventní době. V čase příslibů a očekávání.

(Renata Popelářová)